Třetí slunovrat

Povídka napsaná pro projekt Vánoce ve Středozemi - v tomto případě zimní slunovrat ve Valinoru, uzdravující se Celebrían a její bratranci.

Třetí slunovrat

Lórien je tichý a přináší spánek. Klid, klid... Nic mne nebolí, nic mne netíží... Necítím...

Nejdřív je to dobře, odpočívat a necítit. Celé měsíce jsem žila v hrůze a utrpení, jako by se mi krev vařila v žilách, jako by svaly nepatřily k mému tělu, jako by to tělo ani nenáleželo k mé mysli. Jako bych svou vůlí nedokázala pohnout vlastními údy a má duše se odmítala oprostit od únavy a trýzně pronásledující mne ve spánku i bdění. Jsem ráda, že jsem se od toho všeho osvobodila. Zpočátku. Potom mi to začne připadat znepokojivé. A já si uvědomím, že přeci jenom ještě žiju, a abych mohla žít doopravdy, měla bych se pohnout dál.

Zdá se, že ti kolem mne si to uvědomují. Maiar v podobách elfů, vznešenějších a sličnějších, než jaké jsem kdy předtím viděla. Elfští léčitelé, jejich pomocníci. Tváře mi splývají, jen jedna se vrací. Představil se mi hned zpočátku - jménem z jiného světa, jiného věku a jiného příběhu, takže jsem ho hned pustila z hlavy. Co z ní pustit nemohu, je jeho podoba. Vypadá jako mí synové. Je útlejší a celkově drobnější postavy, nemá tak široká ramena, ale jeho vlasy jsou stejně tmavé a jeho oči mi připomínají Elronda. Brzo zjistím, že slyší i na jméno Elrohir, když se na jeho vlastní nemohu upamatovat. Tak se přestanu snažit.

Dny se krátí, tmy přibývá. A pak ubývá. Musel minout nejkratší den roku, den, kdy jsme se doma vždycky shromáždili v Síni ohně, vyzdobili okna svíčkami a nechali je, aby vábily poutníky z Dlouhé noci do našeho domu. Zpívali jsme. Vyprávěli. Drželi se za ruce a byli šťastní.

To je ta chvíle, kdy mi začnou všichni chybět: Děti. Muž. Rodiče. Moment, kdy zjistím, že už nechci spát, protože další spánek je krok na cestě do věčnosti, ne k budoucnosti. Potřebovala bych možná dál odpočívat, dál setrvávat, ale kdybych měla dost sil, nejraději bych se otočila a utíkala, utíkala někam daleko. Daleko od Irmových stinných a pohostinných zahrad. Zase chci být živa. Dýchat. Cítit.

Vykročit a neohlížet se.

xxx

Domek, kam mne převezli, vypadá útulně a venkovsky: bíle omítnuté zdi, dvůr otevírající se do sadu obklopeného vinicemi a starými olivovníky. Bystrá říčka pádící z kopců kolem stavení, skákající po kamení v pěnivých vodopádech a zpívající ve dne v noci o čisté vodě, o slunečních jiskrách a o naději. Světlé místnosti, prosklenná zimní zahrada. Veliká okna od podlahy málem až ke stropu i v přívětivé a teplé komnatě, kterou mi přidělili. Sedávám v křesle vedle nich, pokud jsem schopná se zvednout z lůžka, a hledím do líbezné krajiny a dolů z vrchu směrem k Tirionu, aniž bych ten pohled docela vnímala.

Dny a tváře se mi stále míchají do neostré barevné změti. Slunce a modrá obloha, déšť, mlžná rána. Jaro s podzimem. Tma, tma, tma... Čas si plyne nepostřehnutelně do minulosti. Kolik ho uběhlo? Týden? Rok? Století?

Jediné se stále opakuje, v mé mysli, protože ve skutečnosti je to daleko, daleko.

Elrond. Dvojčata. Arwen. Rodiče. Kde jim je asi konec? Uvidím je ještě někdy? Přijedou jednou, sevřu je znovu v náručí, nebo je pohltí nemilosrdný osud, jako málem pohltil mne?

Zatím je vídám jenom ve tvářích svých hostitelů. Léčitele, který není Elrohir ani Elladan, i když má Elrondovy oči. Jeho manželky, veselé a vstřícné, jež mi dlouhými, hustými zlatými kadeřemi připomíná mou matku, jen bez její strohé vznešenosti. Nejsem si jistá, jestli jsou to jen představy, vyvolané steskem a horečkou, která se mi tu a tam stále ještě vrací, nebo nějaká těžko vysvětlitelná skutečnost.

Nakonec se jednoho dne probudím do chladného rána, ale ruce mne nezebou, tváře nehoří a obrysy věcí se nerozpíjejí. Připadám si bdělá a silná, jako už dlouho ne. Něco se změnilo. Zahrada za oknem je holá, tráva stříbrná jinovatkou, stromek vedle lávky pod vodopádem, na přístupové cestě k domu, ověšený barevnými stuhami a lucernami. I to mi něco připomíná. Něco, co bych měla znát.

Něco, co bych neměla prožívat osamělá.

Tiché zaklepání, dveře se otevřou.

Soustředím se na příchozího, na povědomé a přitom cizí rysy v jeho obličeji.

"Vypadáš dnes dobře, sestřenko Celebrían. Spala jsi klidně?"

"Beze snů," přikývnu. Pořád nevím, jak jsem s ním vlastně spřízněná. Pořád si nevybavuju, kdo by to měl být. Jeho blízkost však uklidňuje. Když mne vezme za ruku, zamravenčí to energií, kterou znám, zrovna jako znám melodii, kterou si pobrukuje. Nejsem léčitelka, ale mnohokát jsem viděla Elronda dělat totéž. Cítila jsem ho dělat totéž.

"Zima se obrací," řekne nakonec. "Ode dneška bude světla i naděje přibývat. Myslím, že s tebou to je podobné. Zdraví se ti vrací, brzy budeš docela v pořádku."

Nejsem si jistá, zda mu věřím. Ale dnes se cítím tak, že bych věřit chtěla. Zima se obrací. Znamená to, že je slunovrat. Elrond a děti budou večer sedět s celou domácností u krbu v síni, budou vzpomínat. I na mne? V mých myšlenkách a v mých vzpomínkách jsou neustále...

"Pojď k jídlu dolů. Udělá ti to dobře," navrhne léčitel, který není Elrohir, i když bych si to hrozně přála. "A pak možná na malou chvilku ven."

Nakonec v pozdním odpoledni udělám bez pomoci těch pár nejistých kroků a zachumlaná v teplém plášti a přikrývkách stanu na lávce nad říčkou. Voda se tříští do pěny a víří mezi kamením. Nezamrzá, jako nezamrzaly zpívající vodopády Imladris, a nejenom proto, že je tady, ve Valinoru poblíž Tirionu, podnebí mírnější a počasí vlídnější než v našich horách. Voda je teplá. Voda je živá.

Jsem na sebe pyšná. Stojím sama, jenom maličko opřená o vyřezávané zábradlí, a řeka mi šeptá příběhy. Vzduch voní. Světlo se vrátí, třebaže teď ho ubývá. Společně ho přivoláme zpátky. Léčitelova plavá manželka už zapaluje svíčky na slavnostně vyzdobeném stromku, ve slavnostně vyzdobených oknech. Stavení vyhlíží jako obrázek z pohádkové knížky.

"Elrohire?"

"Jsi unavená, sestřenko?"

"Ne," řeknu. "Jsem spokojená. Klidná, jako už dlouho ne. Chtěla jsem jen vědět... Proč ses mne ujal?"

"Říkali jsme si, že by pro tebe bylo nejlepší, abys zůstala v rodině. Rodinný krb je nakonec pro úplné uzdravení to nejdůležitější," zvedne koutky úst. "Nechtěli jsme, aby ses cítila docela sama v cizí zemi. Ale léčitele jsi potřebovala, takže bylo jasné, že do úvahy přicházíme jenom dva: já, nebo princ Finrod. A já, na rozdíl od něj, jsem soukromá osoba, mám spoustu času a domek za městem. V paláci v Tirionu bys neměla klid."

Nevím, mám-li být ráda. On nebo princ Finrod. Finrod, to je matčin bratr, který byl králem Nargothrondu, umřel a vrátil se z Mandosu. A co tento, jenž přeci jenom není Elrohir, a já to dobře vím? Jaké jméno mi vlastně řekl tehdy v Lórienu?

Smráká se. Hvězdy se rozjasňují na sametovém nebi a svíce v oknech i na stromě venku září do počínající noci.

"Zapomněla jsem, kdo jsi. Jak jsme spolu vlastně spřízněni," přiznávám se zahanbeně. "Nemohu ti navždycky říkat jménem svého syna. Odpusť."

"Celebrían, tím se netrap. Potřebovala sis mne ztotožnit s někým blízkým." Zase se usměje, a jeho úsměv patří Elrondovi. "Jsme bratranec a sestřenice dvojnásobně, krví i sňatkem. Moje žena je dcera prince Finroda, neteř tvé matky. A má matka byla neteř tvého otce."

Zaplétám se do těch všech vazeb. Život ve Valinoru šel dál i pro ty, pro něž v dávném Endórë skončil. Můj otec... Nemluvil o minulosti. Co bylo a odplynulo do věčnosti, Beleriand, Doriath, ty staré časy pod hvězdami, to všechno ho bolelo víc, než byl ochoten přiznat. Přesto si vzpomínám, že zmiňoval svého bratra, který odplul do Valinoru hned po Válce hněvu.

Léčitel mne bere za ruce, obrací k sobě, usmívá se mému zmatku.

"Eluréd," odpoví na otázku, již jsem se neodhodlala znovu vyslovit. "Jsem Eluréd."

Proto jsem zapomněla. Jméno z jiného věku, z jiného příběhu. Z krutého příběhu.

Dítě, které by bylo strýcem mého manžela, kdyby ho osud nedostihl, než stačilo dospět. Dítě, které jako by ani nikdy neexistovalo, dítě z krvavých historií vyprávěných jenom šeptem.

Vinař z domku nad zpívajícím vodopádem s výhledem do kraje, v němž jako na dlani leží Tirion. Léčitel se soumračnýma očima, stejnýma, jako má Elrond, očima Lúthienina potomka. Vyrovnaný, spokojený venkovan a zároveň manžel noldorské princezny, s jejímž rodem se osudy jeho rodu propletly za časů, na které si ani jeden nepamatujeme.

"Och," hlesnu.

"Jen mě nezačni litovat, paní Celebrían! Neopovažuj se! Ve skutečnosti vůbec nejsem k politování," bere mne kolem ramen a oči mu jiskří světlem, které znám. "Pojďme dovnitř, ochlazuje se. Dnes v noci bude sněžit."

Nepodivím se, jak si může být tak jistý. Nechávám se vést.

"Oslavuješ den zimního slunovatu?" zeptám se, zatímco hledím na chvojí propletené stuhami zdobící dveře stavení a rámy oken. "Myslela jsem, že..." Nevím, jak to říci. Jak to říci, a zároveň neporušit, oč mne žádal.

"Dlouhá noc nepatří jenom smrti," zvážní, ale teplo neopouští jeho pohled, "ale také vzkříšení. Víře v budoucnost." S tím vstoupíme do domu plného vůní a světel.

Tohle není Lórien - uzdravení, ale chlad. Tohle je elfský domek s vlídným krbem a oranžovými plameny, dobrou večeří a příjemnou společností. Domek, kde přebývá láska, kde se dnes večer bude jíst a zpívat a vzpomínat, a já budu moci myslet na Elronda a na děti bez slz a bez truchlení. Chybí mi. Budou mi pořád chybět, ale můj žal dnes bude světlý. Plný víry.

xxx

Síly se mi pomalu vracejí. Znovu se učím žít a radovat se z všedních, a přitom tak zvláštních věcí, které mne obklopují. Znovu cítím radost z objevování dosud nepoznaného, z nových tváří. Mí hostitelé mne zvolna, krok za krokem přivykají tomuhle pozoruhodnému světu. Do jejich domu přicházejí návštěvy, a já se přestávám děsit všech těch, kdo se objevují a které bych se měla přimět poznat. Celebrían, ze které nakonec zbývalo jen zchřadlé tělo a duše, která se lekala i vlastního stínu, je pryč. Vrací se ta stará: dobrodružka, která jako dítě zkoumala skrytá zákoutí Ost-in-Edhil, která si užívala putování horami a sjíždění divokých řek na všem možném, která se bez rozpaků seznamovala a dokázala se smát i s úplnými cizinci.

Podivné: Dokud jsem žila ve Středozemi, představovala jsem si Valinor dokonalý, završený, ale jaksi nehybný a neměnný. Svého druhu ekvivalent zásvětí z lidských pohádek. Čekala jsem, že se tu setkám s postavami ze starých příběhů, těmi, kdo se nikdy nevydali do války v Beleriandu, když uhasla světla Dvou stromů, těmi, kdo sem odpluli přede mnou, a možná několika těmi, kdo dostali požehnání a vrátili se ze stínu smrti. Nepředpokládala jsem nějak - snad pošetile a ze zpětného pohledu nepochopitelně, že i tady se život hnal vpřed, hlásil se o svá práva. Teprve teď poznávám, kousek po kousku, hloubku svého omylu. Nejenom že zde během uplynulých století ožívali dávní mrtví. Stalo se víc: Ti mrtví se, jako teď já, znovu vrhli do života. Rodily se jim děti. Uzavírala se nová manželství, vzkvétaly nové lásky. Konečně, co by byl svět dokonalý a blažený bez lásky a dětského smíchu?

Jako první se na Elurédově prahu objeví, jak jinak, jeho vlastní potomci, oba dospělí, kteří trávili poslední roky v Tirionu v domě svého dědečka. Dívka podobná své - a mé - matce, vanyarsky zlatovlasá. Její bratr, další odraz podoby mých synů a mého manžela. Lúthienina krev proudí v jejím rodě silně; většina potomků se vyvedla po ní.

"Jenom já jsem ovšem černá ovce, která se spokojila s jedním synem a jednou dcerou, aniž by přivedla na svět blížence," žertuje se mnou Eluréd, pyšně - jako každý otec - sledující své děti. Pochopím, jak to myslel, když dorazí jeho bratr. Zrcadlový odraz, podobající se mému hostiteli stejně, jako se jeden druhému podobají mí vlastní synové, a, podle toho, co mi vyprávěl můj muž, i Elros a Elrond. Pozoruhodné: okamžitě si všímám - matka dvojčat se nedá tak snadno oklamat - i drobných rozdílů mezi nimi. Kupříkladu, že Elurín je, stejně jako můj Elladan, levoruký. Nikdy mne nenapadlo se zeptat, zda byl levák i první númenorejský král. Předpokládám, že ano.

A už mne vůbec nepřekvapuje, že s sebou Elurín přivedl na návštěvu své vlastní dva syny, mladé chlapce, skoro ještě děti. Dvojčata, jak jinak.

Z Tirionu přijíždějí příbuzní mé matky; patrně usoudili, že nejsem ještě dost zdravá a silná, abych vydržela bez újmy upřené pohledy noldorského královského dvora a všechny formality, které se k němu vážou. Dva strýcové, Finrod a Angrod, se svými manželkami. Samotný král Finarfin, pozoruhodně přístupný, vstřícný a téměř by se dalo říci prostý, který jako by neměl nic společného s mými představami vznešených, věčně zachmuřených mocných vládců a vojevůdců, kteří kdysi dokázali svrhnout Morgothovu moc nad Endórë. Elrondova babička Idril se svým adanským mužem, jemuž byla darována léta Eldar. Nikdy jsem neměla velkou rodinu, a všechna ta nová seznámení jsou pro mne jako balzám na uzdravující se duši.

Stín přeletí po tváři mého hostitele, když se zeptám po Elrondově matce.

"Elwing sem nepřijde," odpoví mi neutrálním tónem, jenž vypovídá o mnohém. "Chceš-li ji poznat, budeš se muset vydat ty za ní." Povzdechne si. "Ona je... zvláštní bytost."

Elrond o své matce přede mnou nikdy nemluvil, má vlastní matka se tomuto tématu také pečlivě vyhýbala, a teď se zdá, že o ní nehovoří ani její bratři. Zvláštní bytost, řekl mi Eluréd. A zvláštní slova, jimiž ji charakterizoval, chtělo by se říci mně.

"Nestarala se o vás, když jste... ehm. Když jste přišli do Valinoru, ty a tvůj bratr? Museli jste být přece děti?" zaháním na myšlenku na to, jakým způsobem a k jakému konci se Elwing kdysi starala o Elronda a jeho bratra.

"Byli jsme," odvětí stručně. "Měli jsme tady dědečka, tvého strýce Galathila," oči se mu vyjasní, když ho zmíní. "A pak ještě i babičku, která vyšla z Mandosu brzo po nás. Prožili jsme skvělé dětství, ale ne v péči naší sestry. My s ní... my s ní dodnes moc nemluvíme. A ona s námi."

Přece jenom jeden mrak uprostřed smíření a radosti.

"A váš dědeček?" ptám se opatrně.

"Ten by rád přijel," řekne s úsměvem. "Jenomže teď nemůže opustit Eressëu. Pořád přibývají noví Sindar a Nandor, kteří připlouvají ze Středozemě, a on patří k těm, kdo organizují stavbu nových osad a starají se o ně. Thingol se nevrátil ze Síní čekání, a kdo ví, zda se vrátí. Galathil vzal na sebe jeho povinnosti." Zamyslí se. "Říkali jsme si s Elurínem, že bychom za ním mohli jet i s tebou na svátky zimního slunovratu. Tou dobou už budeš mít dost sil. A... chtěli bychom ti něco ukázat. Na Tol Eressëe."

"Co to bude?" vzbudí mou zvědavost.

Rozhlédne se po mém pokoji. Přelétne očima výzdobu, kterou jsem za poslední měsíce proměnila podle svého vlastního vkusu. Zastaví se u rámečků na zdech, v nichž jsou portréty mých dětí, i u toho většího, kde jsem se pokusila zachytit domov, v němž jsem tak dlouho byla šťastná. Snažím se vypořádat se svým steskem, jak umím. Kreslím v poslední době často, kdykoliv se mi naskytne příležitost. Na malířském stojanu u okna mám právě teď natažené plátno s postupně propracovávanou skicou Imladris shora od útesů, z ptačí perspektivy. Brzy začnu nanášet barvy, jednu po druhé. Vodopády, skály, řeka. Poslední domácký dům pod slunečními paprsky. Za jeho okny všichni ti, kteří mi chybí - věčně přítomní, byť neviditelní.

"Brzy to zjistíš, sestřenko," mrkne na mne zlomyslně. Jak ten mne dovede dopálit! Příbuzenství s mými syny se v něm nezapře.

"Jestli tu máš být spokojená, budeš se muset co nevidět porozhlédnout a najít si své vlastní místo k životu podle toho, co je ti nejmilejší," podotkne. "Jako já kdysi. Nechtěli jsme bydlet přímo v Tirionu, když jsem se oženil s Finrodovou dcerou, a tady to vyhovuje nám oběma. Máme to blízko k naší noldorské rodině, a přitom nejsme tolik na očích a řeka s vodopády mi připomíná můj někdejší domov, ..."

"Menegroth?" plácnu bez přemýšlení a nejraději bych se neviděla. Eluréd ale nevypadá, že by ho to trápilo nebo jsem se ho dotkla.

"Ossiriand," opraví mne. "A zároveň Irmovy zahrady. Několik let z našeho druhého dětství jsme s bratrem a dědečkem strávili tam. Hledal jsem něco takového, co by v sobě spojovalo oba ty kraje."

Dívám se na nedokončenou Imladris na svém obraze a říkám si, že stěží najdu druhé podobné místo. Má představa domova je příliš propojená s myšlenkami na Elronda. Na děti.

Léčitel sleduje můj pohled.

"Oni přijdou. Jednou." A když se na něj podívám, dodá: "Ti všichni, které jsme ztratili." A rozpačitě, skoro nemotorně mne obejme.

xxx

"Teple se oblékni, budeme venku celý den," řekl mi Eluréd. A tak tu teď stojím a čekám, zabalená v plášti a s jezdeckými kamašemi pod sukní, v šedivém jitru se rozhlížím kolem sebe. Stromy jsou až na tři vzrostlé mallorny holé, tráva polehlá, ale i tak je to jedna z nejkrásnějších zahrad, jež jsem kdy v životě viděla.

Diorova dvojčata spojuje láska k živým věcem, ale zatímco Eluréd slouží Estë a Irmovi, Elurín je oddán Yavanně. Kolem Galathilova domu na Eressëe vybudoval tento malý ráj, kde se harmonicky snoubí záhony květin a léčivých bylin, stromy s ptačími hnízdy i zvířecí doupata s vodními prameny a nedalekým mořem. Na jaře a v létě to tu musí být přenádherné. A jako kdysi k Melian, i k Elurínovi na zavolání přilétají ptáci, sedají mu na ruce a ramena a rozprávějí s ním vysokými zpěvavými hlásky.

Zahradu opouštíme ve třech, a zase si trochu připadám jako ve společnosti svých synů. Na koních ve volné krajině, zešedlé zimou, ale přesto půvabné, jako kdysi v podhůřích Mlžných hor kolem Imladris. Eressëa je docela jiná než okolí Tirionu, které už jsem stačila poznat. Podobnější Středozemi. Vášnivá tam, kde je Aman plný pokoje, ale přitom stejně krásná. Desetkrát za tu cestu se přistihuji při myšlence, jak by se to všechno asi líbilo Elrondovi. Desetkrát se zarazím na poslední chvíli, abych na své dva tmavovlasé bratrance nezavolala jmény svých vzdálených dvojčat. Je mi zároveň strašně smutno i báječně, zatímco ujíždíme do nitra ostrova a před námi se tyčí čím dál rozeklanější a divočejší kopce. Nejkratší den roku se přehoupne do své druhé poloviny, bledé zimní slunce nad jižním obzorem se pomaličku vydává směrem k západu.

"Tady je to," zastaví Elurín koně a sklouzne ze sedla. Podá mi ruce, aby mi pomohl dolů, a pak nechá zvířata volně popásat na seschlé trávě u kamenité řeky. Jenom jim zabrouká nějakou tichounkou melodii, a koníci mu odpovědí, jako by rozuměli. Předpokládám, že opravdu rozumějí. Beren prý hovořil se zvířaty a Melian i Elwing dokázaly rozmlouvat s ptáky, tak proč by to nemohl umět i on?

Přes řeku vede úzká lávka, vodní tok se kroutí a na jeho druhé straně je krajina divočejší, travnatá pláň posetá skalami a nízkými stromy v předhůří hor, které mi připomínají domov. Stezky jsou užívané málo, spíš zvěří než místními obyvateli, žijí-li tu vůbec nějací.

"Tudy," ukáže mi Eluréd. "Opatrně. Mohli bychom se tam dostat bezpečněji, kolem řeky, ale odsud je mnohem lepší výhled. Stojí za to, i když je cesta příkrá."

A právě se mi otevírá přímo u nohou, mezi dvěma nenápadnými skalami. Sestupujeme trhlinou zdánlivě do nitra země, jeden bratranec přede mnou, druhý za mnou, jako by mne chránili. Před čím? Vždyť mám pocit, jako bych se vracela domů.

Skály se přede mnou otevřou, stanu na vrcholku ostrého srázu, po němž se stezka v prudkých zatáčkách vrhá dolů. Do rokliny s řekou skákající po kamenech v jiskřivých vodopádech, k divokému dnu, kde se rozšiřuje tak známě, tak bolestně důvěrně...

Stěny rokle jsou příkré, porostlé piniemi, buky a mallorny. V korytě horské říčky dole leží popadané kmeny, jež srazila vichřice. Vodopády a kaskády šumějí a hučí. Není tu žádné stavení, žádný poslední domácký dům, ale...

"Jak..." hlas se mi zadrhne v hrdle. "Jak jste věděli... Jak jste našli...?"

"Objevili jsme to tu už dávno," řekne Eluréd. "S dědečkem, ještě jako kluci. Připadalo nám to jako báječné místo pro dobrodružství, pro táboření. Ale myslím, že tohle údolí přesto nečekalo na nás."

"Když jsme viděli tvé obrázky a slyšeli, co jsi vyprávěla..." naváže plynule Elurín, zrovna jako by to udělali mí synové, "napadlo nás, že ty bys mohla být tou, koho tahle rokle uvítá jako svou paní. Bude to hodně práce, hodně času... Ale čas přece máme. A až za tebou jednou přijde Elrond a tvé děti, budeš pro ně mít místo, které budete všichni moci od první chvíle pokládat za domov."

"Ber to jako dárek ke dni slunovratu od svých nových bratranců, Celebrían. Doufali jsme, že tu nalezneš klid a tenhle kraj vstoupí do tvého srdce," dokončí Eluréd.

Objímám je oba zároveň, každou paží jednoho. Směju se a pláču. To divoké místo skutečně hovoří s nejhlušími hlubinami mé duše, zpívá v souladu s ní. Okamžitě cítím, že jsem tady doma.

Tohle není Imladris; ještě ne. Ale už z výšky skalních stěn vybírám, kde by se daly vybudovat terasy a dům. Představuji si jeho bílé sloupy a vyřezávaná zábradlí v oblacích vodní tříště, fontány a věže, střechy a stříšky. Nebudou docela stejné, jaké můj muž vystavěl na sesterském místě tohoto údolí, daleko v Endórë, protože tohle je blíženec naší milované Roklinky, ne ona sama. Zrovna tak, jako se Elrohir liší od Elladana a Eluréd od Elurína, budou se lišit i mé dva domovy. A zároveň se budou podobat. Tady se usadíme, tady jednou zapálíme všichni společně oheň ve velké síni, vyzdobíme okna chvojím a svíčkami a uvídáme poutníky, jako kdysi. A přitom docela nově.

Nebude to zítra. Nebude to za rok. Možná celá desetiletí budu přijíždět na Eressëu a jenom se dívat, koupat ruce v křišťálově čisté vodě, sázet stromy a staré odstraňovat. Stavět první zdi. Možná uplynou staletí, než vztyčíme nad vodopády nový domácký dům. A tisíciletí, než v něm znovu usednu po Elrondově boku.

Ale stane se to. Mám své přátele a svou rodinu, a svůj život, který mne znovu naplňuje radostí a nadšeným očekáváním věcí příštích.

Protože jsem si docela jistá, že o jednom vzdáleném zimním slunovratu se budu na tyhle skály a tohle nádherné, divoké údolí dívat se svými nejbližšími. A budu doopravdy šťastná.