O knize

"Francouzský" požár Prahy a román Ohnivá mise

( historicko-osobní poznámka)

Vznik tohoto románu má dlouhou (pre)historii a jeho téma i postavy jsou mou srdeční záležitostí - prošly se mnou téměř dvacet let.

S příběhem "francouzského" požáru Prahy z června 1689 jsem se poprvé seznámila roku 1999, kdy jsem si v diplomním semináři vybírala budoucí téma své magisterské práce. Špionážní aféra mne okamžitě zaujala, takže volba byla zcela jednoznačná. První opravdový kontakt přišel v podobě Poselkyně starých příběhův českých Jana Františka Beckovského a historického zpracování Josefa Svátka; následovaly dva roky, během kterých jsem sbírala materiál k práci. Už během něj mne mnohokrát napadlo: To by byla skvělá knížka. Okamžik opravdu klíčový, kdy jsem se poprvé rozhodla, že "jednou" s tím něco udělám, přišel, když jsem v Národním archivu ve fondu Nová manipulace poprvé přečetla zprávu Henrycha Mayera týkající se pokusu o sebevraždu kapitána la Fleura. V té chvíli jsem byla definitivně rozhodnutá, že příběh musím literárně zpracovat a la Fleur bude jeho hlavní postavou. Od první myšlenky k realizaci ovšem uplynulo ještě hodně vody.

Diplomku jsem dokončila před Vánoci 2001 a už po obhájení jsem uvažovala nad tím, že by bylo dobré ji vydat tiskem. V té době jsem pracovala v Archivu hlavního města Prahy, takže se mi povedlo dohledávat postupně další detaily a dolaďovat původní text, a znovu na tyhle práce padla spousta času. Začátkem roku 2006 bylo, jak jsem si v té chvíli myslela, hotovo. Odevzdala jsem rukopis k posouzení, odešla na mateřskou, a tím pro mne věci na dlouho uvázly na mrtvém bodě. Dalších pět let trvalo, než knížka, poměrně útlá, doopravdy vyšla: jedenáct let po dokončení první verze.

Během této doby jsem sice stále maličko myslela na literární zpracování tématu, nicméně jiné záležitosti dostaly přednost a nadlouho jsem se navíc, se dvěma malými dětmi, dostala do stavu, kdy jsem nebyla tak či onak schopna napsat ani čárku. Během doby, kdy jsem připravovala k vydání svou diplomovou práci, navíc vyšla knížka Ohnivá lilie Otomara Dvořáka, zpracovávající stejnou událost, což lehce snížilo mou motivaci. Nebylo to sice první literární ztvárnění událostí z roku 1689, nicméně jak Svátkův Poslední Budovec, tak povídka Mezi proradci Václava Beneše Třebízského, oboje z konce 19. století, už přeci jenom dnes nepůsobí úplně aktuálně. Dvořákova knížka vůbec není špatná, ale něco mi v ní chybělo. A hlavně: samotnou mě neméně než velký oheň zajímalo to, co se dělo po něm, kolem vyšetřování celé paličské aféry. Apelační soud a jeho právníci byli pro mne stejně důležití jako údajní žháři, a v dramatu měli stejně velkou úlohu.

Někdy kolem prázdnin roku 2012 můj autorský blok konečně pominul, zřejmě vlivem nástupu do nového zaměstnání a kontaktem s "normálními" lidmi mimo pískoviště. La Fleurův příběh se ke mně vrátil, takže jsem začala domýšlet definitivní koncepci a budoucí podobu knížky a "nahodila" jsem si do počítače zcela nechronologicky několik klíčových kapitol Pierra la Fleura, Vavřince Procházky a Kašpara Kupce. Můj původní nápad napsat pro každou postavu její dějovou linii zvlášť se ukázal jako nefunkční, nicméně psaní "napřeskáčku" se celkem osvědčilo. Brzy se ovšem ukázalo, že některé naplánované linie jsou málo nosné a je potřeba je pokud možno omezit (Kateřina Procházková), zatímco jiné postavy se mi dravě hrnou zasahovat do děje. To byl případ právě doktora Kupce, s nímž jsem původně zdaleka nepočítala jako s jedním z nejdůležitějších hrdinů, zatímco on se během psaní snažil co nejvíce zapojit a zviditelnit. Při psaní padla i původní koncepce tří částí plus epilogu: potřebovala jsem řádně zakončit dějové linie Procházkových, Kašpara Kupce a Maxmiliana Septiera, takže z původního, výhradě la Fleurova, epilogu vznikla celá poslední část knihy. Vyšetřování aféry bylo zase potřeba rozdělit na dvě "knihy", už vzhledem k zaměření na různé postavy. Jako poslední jsem dopisovala některé "přeskočené" části děje týkající se pohybu paličů po venkově před samotným pražským požárem a romance mezi la Fleurem a Bety Rosovou - zamilované texty se mi nikdy nepsaly dobře.

V průběhu psaní jsem si dál dohledávala podklady. Protože velká většina vystupujících postav skutečně žila, připadalo mi logické si o nich zjistit co nejvíc. Naskenované matriky kupříkladu poskytly detaily o rodinném zázemí části mých hrdinů a dodaly i některé naprosto neuvěřitelné historky (obzvlášť co se týkalo Maxmiliana Septiera). Podařilo se mi sehnat skvělé články týkající se fungování apelačního soudu a práce jeho úředníků, takže v těchto ohledech je román mnohem "dokonalejší" než původně vydaná historická práce. Tohle všechno mne přivedlo k závěru, že není důvod si věci nadbytečně vymýšlet, když je sám život vytvořil daleko zajímavěji. O to víc mne potěšilo, když se mi v historických pramenech zpětně potvrdilo, co jsem si předtím vymyslela - třeba přímé spojení Františka Beckovského s kostelem svatého Valentina. Nebo, jiný příklad: krátce potom, co jsem napsala kapitolu Hořlavé vesnice, jsme byli s mužem na výletě v klášteře Žďár nad Sázavou, a v expozici jsme zjistili, že klášter, jak jinak, vyhořel v říjnu 1689 údajně po žhářském útoku.

Práce na psaní románu - kousek po kousku vedle mých ostatních povinností - trvalo zhruba tři roky, další dlouhé měsíce pak rukopis ležel, čas od času upravovaný, případně posuzovaný prvními zkušebními čtenáři, v mém počítači. A teprve za velmi dlouhou dobu jsem začala s aktivnějším hledáním nakladatele, který by byl ochoten do mého "kolosu" (poslední verze rukopisu před přijetím k vydání v Olympii měla před 239 tisíc slov) investovat a vydat ho pod svou hlavičkou.

Po celou dobu psaní, revizí i zpracování nakladatelstvím se kniha pracovně jmenovala "Nedej jiskře...", což bylo odvozeno z dobového úsloví "Kdo chceš škody ujíti, nedej jiskře ohněm býti". Jakkoliv mi název připadal originální, přece jenom působil trochu divně a špatně se vyslovoval, takže jsme se nakonec s vydavatelstvím dohodli na nynější "Ohnivé misi". Jsem opravdu zavázána Olympii za to, že se mého "třetího dětátka" tak ochotně ujala - ne každý by asi riskoval vydání takového špalku od úplně neznámého autora...

V románu jsem se snažila co nejvíce držet faktů a historických pramenů, až na jeden zcela "nepodstatný" detail: Ve skutečnosti jsem přesvědčena, že požár Prahy v červnu 1689 vznikl z nedbalosti, tedy z přirozených příčin, podobně jako velký londýnský oheň v roce 1666, a celá žhářská aféra byla vykonstruovaná. K této domněnce mne vede řada faktů: situace kolem "francouzského" požáru byla do jisté míry archetypální. Už více než o sto let dříve došlo k honu na žháře za velice podobných okolností (válka na dvou frontách) ve Francii, na jaře 1689 vydávali místodržící různá opatření proti údajných paličům potulujícím se krajem (v té době se myslelo spíš na Turky než na Francouze) a obraz těchto paličů kontinuálně přecházel do nových nařízení z mnohem starších dokumentů. Beckovského opatrné formulace v Poselkyni naznačují, že možná nebyl, alespoň zpočátku, přesvědčen o tom, že neštěstí je dílem žhářů. A konečně: proč hořelo jenom a právě na Starém Městě a oheň se šířil k Novému Městu pouze po větru? Nebylo by logičtější, pokud šlo o řízený požár, založit další ohnisko třeba na Malé Straně nebo na Novém Městě? Škody i panika obyvatel by přece byly mnohem větší. Samozřejmě by bylo možné najít i protiargumenty, hlavně velké množství ohněm způsobených katastrof na venkově a v dalších městech (největší byly v Hořicích a Klatovech) téhož roku.

Pro románové zpracování je ovšem varianta úmyslně založeného ohně mohem zajímavější a zapojuje do veškerého dění ty osoby, které do něj ve skutečnosti vstoupily až později. Jednou z nich je právě la Fleur, a toho jsem chtěla mít v knize od počátku - právě on mi zprostředkovává vhled do událostí na Rýnu, které s pražskými bytostně souvisejí.

Pokud by čtenáře zajímalo něco více k tématu "francouzského" požáru Prahy, apelačního soudu či politických dějin konce 17. století, pak lze výběrově doporučit tyto knihy a články:

Historické studie:

O požáru:

Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých 2. díl, 3. svazek, ed. A. Rezek, Praha 1880 (první literárně historický záznam o událostech od očitého svědka)

Josef Svátek, Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha 3, díl II., Praha 1894 (rozsáhlá populárně naučná a patřičně dramatická kapitola)

Jana Pažoutová, "Francouzský" požár Prahy. Documenta pragensia monographia, Praha 2011 (historická studie k případu, včetně rozboru pražských požárních řádů 17. století a situace pražských židů, zde další literatura)

Neuvádím na tomto místě vcelku četnou popularizačně zaměřenou literaturu, která se téměř doslovně drží Beckovského, např. Jindřich Francek, Dějiny loupežnictva aj.

O fungování apelačního soudu:

Lubomír Novotný, Apelační soud ve 2. polovině 17. století (web 5. 10. 2015:  https://www.vkol.cz/data/soubory/import/konf20/05novotny.pdf)

Lubomír Novotný, Kauza "Abeles" (web 5. 10. 2015: https://www.vkol.cz/data/soubory/import/konf17/17konf199-226-NOVOTNY.pdf)

O Václavu Rosovi:

Petráčková Věra, Příspěvek k životopisu Václava Jana Rosy, Acta universitatis Carolinae - Philologica 2 - 3, Slavica Pragensia XXIX., 1987, s. 131 - 141

Petráčková Věra, Wenceslaus Joannes Rosa de Zdicz, Boemus... (rukopis, podklad pro vydání ve Zdických novinách)

O Kašparu Kupcovi:

Rybička Antonín, Kašpar Jan Bílek (sic!) z Bílenberku. Pomůcka k životopisům starších právníků českých, Časopis českého muzea 1863, 37, s. 398 - 403

O dějinách doby a mezinárodní situaci:

Evans R. J. W., Vznik habsburské monarchie 1550 - 1700, Praha 2003

Redlich Oswald, Weltmacht des Barock. Österreich in der Zeit Kaiser Leopold I., Wien 1961 (klíčová studie o době císaře Leopolda, jen v němčině)

Mikulec Jiří, Kaše Jiří, Vlnas Vít, Čornejová Ivana, Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 1618 - 1683, Praha 2008

Bělina Pavel - Kaše Jiří - Mikulec Jiří - Veselá Irena - Vlnas Vít, Velké dějiny zemí Koruny české IX. 1683 - 1740, Praha 2011

Martin Michael, Ezechiel du Mas, comte de Mélac (1630-1704). Ein biographische Skizze, In: Mitteilungen des Historischen Vereins der Pfalz č. 100, 2002, s. 303-324 (zajímavá studie o generálu Mélacovi v němčině)

Romány, novely, povídky:

Václav Beneš Třebízský, Mezi proradci, poprvé Praha 1883, též ve sbírce Pobělohorské elegie, Praha 1892 (povídka)

Josef Svátek, Poslední Budovec, poprvé Praha 1894 (novela)

Josef Svátek, Kronika katovské rodiny Mydlářů, Praha, mnoho vydání (román - závěrečná část)

Otomar Dvořák, Hořící lilie, Praha 2007 (román)