Škola v Roklince

Elrondova nová střední škola v Roklince přijímá kromě jeho dětí a bandy místních puberťáků i jednoho přespolního studenta z Temného hvozdu. Školní dobrodružství může začít.
Naprostá šílenost. Soupeřící party, svérázní spolužáci, vaření z brambor, šílená "politicky korektní" učitelka a nakonec i povedený školní výlet do Mlžných hor. Povídka starší než film Pán prstenů.
Byli jste varováni.

"Opravdu se nechceš nějaký čas zdržet, Thranduile?" zeptal se Elrond už poněkolikáté. Král elfů z Temného hvozdu pomalu vložil nohu do třmenu.

"Ne, dík za pozvání. Mám spoustu práce, bohužel. Ostatně se brzy znovu uvidíme. Co to je, jedenadvacet měsíců..." Trochu se ušklíbl. "Koneckonců, budeš mít na starost mého chlapce. Jsem ti za to vděčen."

S tím se vyhoupl do sedla, sklonil hlavu, aby Elronda pozdravil, a pokynul dolů svému synovi. Nejprve mu chtěl na rozloučenou udělit nějakou dobrou radu, ale rozmyslel si to a pobídl koně do kroku. Na bílé cestě před velkým domem v Roklince zůstalo stát několik elfů hledících za jezdci. Když průvod zmizel mezi stromy, stočil Elrond pohled na kluka se špinavě blond vlasy a dvěma obrovskými kufry u nohou.

To bude asi práce, pomyslel si. Skoro se polekal, jak otráveně to vyznělo. Nahlas neřekl nic. Neměl vcelku nic proti dětem - dokonce ani těm dospívajícím. Kdyby je nesnášel, nikdy by se neoženil s Celebrían, která mu už při zásnubách sdělila, že chce nejméně tři. Svou hrozbu splnila do puntíku. A teď ke třem vlastním nevycválaným potomkům přibyl ještě čtvrtý - cizí. Thranduilův syn z končin, kde lišky dávají dobrou noc. A, jak známo, všeho moc škodí.

"Doufám, že rozumíš dobře sindarsky, Legolasi," obrátil se Elrond na svého hosta a trochu se bál odpovědi. Řeč lesních elfů nikdy nebyla jeho silnou stránkou.

"Ovšem, pane Elronde." Chlapcův hlas zazněl trochu ukřivděně. "V mé rodině se sindarsky mluví."

"Fajn," vydechl uklidněně Elrond a pohybem ruky přivolal dva elfy, kteří se chopili kufrů. Potom ukázal na trojici stojící za ním.

"Mí synové Elladan a Elrohir a dcera Arwen. Budou chodit do stejné třídy jako ty."

Legolas přistoupil o krůček blíž.

Oba chlapci vypadali prakticky totožně. Zdáli se starší než on, ten v modrém kabátu byl o pár coulů vyšší než jeho bratr, druhý, v zeleném, se patrně zapomněl ráno učesat a neustále cosi přežvykoval a převaloval v puse. Legolas si pomyslel něco o zvláštních zvycích na západ od Mlžných hor.

Než si stačil prohlédnout i dívku, zarazil ho hlas žvýkajícího kluka.

"Tohle je ten Thranduilův syn? Vypadá, jako by přijel odněkud z Haradu, ne z Temného hvozdu. Nebo si myslíte, že tohle je teď nová móda?"

Zvednutý prst směřoval na Legolasovy šaty. Jejich majitel zrudl až po uši a neodvážil se výpad vrátit. Zasáhla Arwen.

"Nech toho, Elladane. Jestli si myslíš, že to bylo vtipný, tak jsi na omylu."

Také Elrond zvedl hlavu. "Ukažte mu, kde bude bydlet. Měli byste se víc poznat, když spolu budete od zítřka chodit do školy."

"Škola je blbost," prohlásil Elladan, "vůbec by se to nemělo zavádět. Jsou to beztak númenorejský vymyšlenosti. Proč se to musí zkoušet zrovna na nás? Copa jsme pokusný králíci?"

"Dost, Elladane." Elrond se zatvářil nebezpečně (nebo si alespoň myslel, že se tak tváří). "Tobě organizovaná výuka jen prospěje. Když ses měl učit sám, bylo to utrpení pro všechny, kdo na tebe dohlíželi. Skoro se divím, že ses naučil číst a psát. Konec řečí. Pojďme dovnitř, ať si Legolas stačí vybalit věci ještě před večeří."

...

Snídaně probíhala v prostředí téměř rodinném. Elrond, Celebrían, jejich tři děti a Legolas zasedli za stůl v malé jídelně společně. Kromě nich byla místnost prázdná, nepočítáme-li obrovské portréty předků, kolorované pestrými barvami, na stěnách všude kolem. Legolas nich dostával husí kůži. Bylo dost krušné poznání, že po dětství stráveném v jeskyních dostane klaustrofóbii v salónku Posledního domáckého domu.

Na Elronda v apartním župánku byl impozantní pohled. Koupací plášť růžové barvy s modrými pruhy mu opravdu velice "slušel". Když si sedali k tabuli, uvažoval Legolas, po které z předkyň na stěnách jej pán domu zdědil. Dřív, než si to rozmyslel, vyrušila ho Celebrían:

"Dáš si lupínky nebo ovesné vločky?"

"Cože?"

Rozhlédl se po desce stolu. Elrohir s Elladanem měli před sebou misky s jakýmsi na pohled odporným a slizkým bahýnkem neidentifikovatelného původu. Arwen si sypala na hluboký talíř cosi podobného zrní, jímž doma Legolas krmil ptáky. Když zalila ptačí zob mlékem, poznal, jak vznikl hnus v miskách jejích bratrů. Elladan se právě pustil do jídla a mlaskal tak, že zvuková vlna rozkývala kukačkové hodiny nad krbem. Vyděšený pták vyletěl ze dvířek s poplašeným kukáním.

"Lupínky nebo vločky?" zopakovala Celebrían. Legolas si s hrůzou poposedl.

"To tady jíte?"

Elladan přerušil svoje pozřívání potravy. Také ostatní zvedli hlavy.

"A co bychom měli jíst?" ozval se Elrohir. Legolas chvíli mlčel a dával poslední smutné sbohem uzenému masu, sýrům a šunce s vypečenými houskami.

"V tom případě je mi úplně jedno, co z těch dvou...věcí... si vyberu." Zadoufal, že má dostatečně silný žaludek, aby takovou potravu snesl. Možná bude nejlepší při jídle zavřít oči.

Hodil do misky asi pět lupínků a vše zalil příslušným množstvím mléka. Na víc si prozatím netroufal. Ostatní stolovníci na něj hleděli jako na exota.

"Zdá se mi, že málo jíš," pronesla Celebrían mateřsky, "budu na tebe muset dohlížet. Když rosteš, potřebuješ hodně vitamínů."

Ačkoliv neměl ani páru, co jsou to vitamíny, její další čin ho docela zaskočil. K jeho pěti lupínkům bleskově přibyly asi tři stovky dalších, které si v mléce začaly vesele bobtnat. Byl to jeden z nejhorších pohledů, jaký se Legolasovi v jeho krátkém životě naskytl.

"Pospěšte si, za chvíli budeme muset jít," pronesl Elrond, zatímco do sebe házel jednu lžíci ovesných vloček za druhou.

"Elronde, my už jsme oblečení, na rozdíl od tebe," zvedla se Celebrían, "nezapomeň, že musíš ještě pronést slavnostní řeč u příležitosti otevření střední školy. Nemůžeš si dovolit přijít pozdě."

"Já a pozdě?" ušklíbl se Elrond a pohlédl na kukačkové hodiny. "Odchod za pět minut!" vyhlásil. Elladan, Elrohir a Arwen se tiše chechtali nad svými miskami. Legolas tiše trpěl pod přísným zrakem Celebrían. Ručičky na ciferníku měřily daný čas.

Konečně se Elrond zvedl.

"Jdu se trochu upravit, odchod za pět minut."

"Fajn, já už jsem taky dojed'," ozval se Elladan. "Mami, nemáš ňákou žvejku?"

"Ve škole se nežvýká," otočil se od dveří Elrond, až mu růžový župánek zavířil kolem kotníků jako kankánová sukně a camfrňousky vlasů u uší poskočily, "není to slušné vůči učitelům. Pamatuj, s jakými obtížemi jsme je sehnali, a važ si toho, jakého privilegia se ti dostalo, když můžeš chodit do školy. Za mých časů jsme všechno měli složitější..." Obtížně zapudil vzpomínku na Maedhrose, který býval z jeho a Elrosových "úspěchů" ve studiu věčně věků na mrtvici podobně jako on až dodnes z Elladana. "Ostatně děti z Lóriénu a z Lesa se i dnes musí učit všechno doma, školství je v plenkách..."

"Proto nám sem tohle poslali?" zeptal se Elladan s poukazem na Legolase, zápolícího s lupínky. Napadený toho využil, aby odstrčil misku.

"Jdu si pro tašku." Doufám, že mi bude k nějakému užitku, že mě otec poslal právě... sem, dodal v duchu. Ani teď nehodlal replikovat Elladanovu narážku. Den začal už tak dost strašně, vyvolat nějakou hádku by mu ještě chybělo. Beztak ho do ní hnal jenom vzteklý žaludek zapatlaný rozbleptanými lupínky.

"Vidíš?" ozval se za jeho zády vítězně Elladan, "mám pravdu."

...

Nová budova školy stála asi tři sta kroků od velkého domu uprostřed borového hájku. Nebyla nijak zvlášť veliká - tomu ostatně odpovídal i počet budoucích studentů. Studijní program byl - po vzoru arnorského reformovaného školství - stanoven na osm ročníků, ovšem na rozdíl od Arnoru po jedenadvaceti měsících, a Elrond se rozhodl naplnit zároveň první a pátý ročník, aby alespoň částečně zaměstnal personál. Všechny své děti bez rozdílu věku ovšem poslal do první třídy - a věděl, proč to dělá.

Do třídy dorazili Elladan, Elrohir, Arwen a Legolas jako první hned po skončení Elrondova proslovu. Zbylí žáci ještě postávali před budovou, někteří se loučili s rodiči tak srdceryvně, jako by je viděli naposled v životě, a jiní se teprve odhodlávali vstoupit do neprobádaných prostor.

Třída vypadala velmi depresivně. Na oknech stály květináče s popínavými rostlinami, stěny zdobily nástěnky s barevnými obrázky a na čerstvě nalakované tabuli se skvěl nápis:

"Vítáme vás,"

což chmurný dojem ještě více dokreslovalo.

Aspoň to tak některým z přítomných připadalo.

"Ahoj, sedí někdo v první lavici u okna?"

Do dveří vrázoval kluk s čepicí na hlavě. Štítek kšiltovky měl posunutý na ucho. Z bot mu za chůze odpadávaly kousky bahna.

"Ahoj, já jsem Celebar," zastavil se u Elrohira, "nedáš si něco? Třeba brambor? Jestli máš hlad, tak si vem!"

Hlína odpadávala i z brambory, kterou vytáhl z tašky. Byla syrová.

"Ahoj, jsem Celebar," ohlásil dohromady zbylým přítomným. "Nebude vám vadit, když si sem sednu? Dám vám vizitku, tady, Erhil a syn, Ovoce - zelenina, to je jako otec a já. Fakt nic nebudete?" Z tašky se vynořil pomačkaný salát. A ředkvičky. Vzhledem k roční době bylo pozoruhodné, že byly plesnivé jen tři. Z pěti.

Elrohir rázně zakročil: "Jsem Elrohir a támhle..."

"Fakt? S tebou jsem se vždycky chtěl seznámit. Ty bys moh' lobovat u svýho otce, aby se uspořádala bramborová hostina, že? My totiž pěstujeme hlavně brambory a musí se to sníst. Můj táta zvýšil obdělávanou plochu, takže..."

"Cože?" ozvala se Arwen. Celebar se otočil k ní.

"Hele, holka! No to je vlastně synonymum pro vaření! Víš, co by toho šlo uklohnit z brambor? Brambory ve slupce, bez slupky, bramborová kaše, bramborové knedlíky, bramboráky, bramborový salát, bramborový dort, bram..."

"Vážně, Unfindel, nemám nic proti tvé babičce, ale jestli ti ještě jednou nabalí to Monte, tak za mnou nechoď, že to mám jíst. Stačilo mi to o prázdninách. Příští rok radši zůstanu doma - i když nemám nic proti Přístavům... A hele, už jsme tady."

Na prahu stály dvě dívky ve svátečních šatech a rozhlížely se po třídě.

"Tady ve druhé lavici je ještě volno, tak jdem."

"Já jsem Unfindel a tadyto je Galadwen, jsme sestřenice," ohlásila dívka ve světlých šatech plénu. Ta v tmavých šatech prohodila jen "Ahoj," a sedla si na zvolené místo.

"Tobě se nelíbilo koupání?" zeptala se Unfindel své družky.

"Líbilo. Ale tvoje babička... Moc se stará."

"Ahoj, já jsem Celebar. Nechcete nějaké brambory? Nebo ta babička?" přitočil se k nim syn pěstitele, zanechávaje za sebou blátivé stopy.

"Tak se mi zdá, že budeme mít zajímavou třídu," prohlásila Arwen, "mí dva blázniví bratři, střelenej pěstitel brambor, a teď tyhle slepice..."

"Cos to řekla?" ozvala se bleskurychle Galadwen. Až příliš hbitě na to, že ještě před okamžikem předstírala zájem o způsoby úpravy brambor.

"Já? Jenom že tu začíná být zajímavo."

"Zapomněla jsi jmenovat tadytoho cizozemce," přisadil si Elladan, "místo toho pomlouváš slušné lidi."

"Elladane, proč se do něj pořád navážíš?" zavrčel Elrohir, "jsi trapnej."

"Můj táta si přál, abych poznal "kulturní prostředí Roklinky"," dodal Legolas, "proč toho nenecháš, vždyť ti nic nedělám. Nebo jsi typický představitel té zdejší kultury?"

"To je drzost!" prohlásila Unfindel a měřila si Legolase očima.

Spor zažehnal příchod dalšího studenta.

"Moje jméno Gloril zní / nad hvězdy jasněji se skví. / Hudba je mým životem / zpívám si i za plotem. / Mějte mě tu všichni rádi / snad vám hudba nevadí."

Pouhá slova nedokážou vyjádřit děs všech přítomných. Ve dveřích stála osůbka s loutnou, z níž se linuly příšerné zvuky. Do toho zněl ke všemu zpěv - ten kupodivu nebyl tak strašný, protože jeho provozovatel měl celkem příjemný dětský sopránek, a že zjevně neuměl noty, v kvičení strun docela zaniklo.

"Chci být bardem," pokračoval Gloril prózou, "tohle jsem složil celé sám. Škoda, že máme mít tak málo hodin hudby!"

"To mě zrovna nemrzí," odporoval Elladan, "při zpěvu mi často zaskočí žvejkačka. A já žvejkám moc rád. Už od tý doby, co mi začly růst druhý zuby."

"Ale doufám, že jinak proti hudbě nic nemáš," zatvářil se Gloril výhružně.

"To určitě nemá," vložila se do rozhovoru Arwen, "a ty hraješ fakt skvěle."

"Jo?" nadmul se Gloril nepotlačitelnou pýchou.

"No jasně! Právě proto bys nám neměl hrát moc často, aby nám tvoje hudba nezevšedněla," usmála se dívka líbezně.

Gloril získal ve vteřině barvu čerstvě uvařeného raka a sevřel loutnu oběma rukama jako kyj.

"Nenuť mě použít tento nástroj líbezného potěšení sluchových buněk místo meče!"

"Přece bys nebil holku," zarazil ho Legolas, "navíc by sis mohl ten svůj "nástroj líbezného pazvuku" poničit. Říkal jsi mu tak, ne?"

Ve třídě to pomalu začínalo jiskřit.

"Doufám, že všichni máte přezůvky," ozval se do napjatého ticha nový hlas, "můj otec strašně nerad vytírá a uklízečku Elrond ještě nesehnal."

Mraky se na okamžik rozestoupily a do třídy vplul další nový žák.

"Jsem Thoronthalion a můj taťka je školník. Říkal mi, že budu chodit do třídy s Elrondovo synama, je to tak?"

"Něco pravdy na tom bude," prohodil líně Elrohir, "tedy pokud si ze mě táta celý život nestřílel a ve skutečnosti mě nenašel někde u popelnice. Jmenuju se Elrohir a můj brácha Elladan. Ještě máme sestru..."

"Musí bejt skvělý mít za vlastního tátu Elronda, když on šéfuje Roklince!" vydechl Thoronthalion šťastně a rozběhl se k Elrohirovi, aniž ten stačil představit ještě Arwen. "Smím seděl s tebou v lavici?"

Elrohir pokrčil rameny. Tento nový soused se mu přece jenom zamlouval víc, než kdyby strávil celý rok po boku Elladana a jeho žvýkaček.

Sotva se Thoronthalion uvelebil na židli, zazvonilo a do třídy vešla učitelka následovaná klukem s diplomatickým kufříkem v ruce.

"Milí studenti a studentky, jmenuji se Brethilin a budu vás vyučovati quenijštině, obecné řeči a dalším předmětům. Bohužel nejsem vaší třídní učitelkou, tou je kolegyně Combinace, která se právě seznamuje s mou třídou. Připomínám, že učitel se při příchodu a odchodu zdraví povstáním... chci říci tím, že vstanete!... kolegyně Combinace si na to velmi potrpí. A dále vám chci představit svého syna Tindómëho, bude vaším spolužákem. Má někdo nějaký dotaz?" dokončila učitelka svoji tirádu.

Dotaz neměl nikdo. Tindomë odhopkal na místo, jež si vybral - v prázdné první lavici před katedrou. Ostatní vytřeštěně zírali na učitelku. Ačkoliv každý z nich měl jistou obecnou představu o tom, jak by měla vypadat osoba, která ničí život žákům ve škole svými nepřiměřenými požadavky, takhle si ji nepředstavoval žádný. Pedagožka připomínala spíš modelku. Byla silně nalíčená a její šaty vypadaly jako výkřik poslední módy někde na jihu - kde je mnohem tepleji. Vše bylo, pravda, ještě v mezích slušnosti.

"Jestliže nejsou dotazy, buďte tu potichu, kolegyně hned přijde." S tím Brethilin odkráčela.

"Je skvělé, že se budeme učit quenijsky," prohlásil Tindómë, "máma říká, že je to nejlepší jazyk, jaký existuje. Já mám dokonce quenijské jméno. Tin - dó - më - slyšíte, jak vznešeně to zní? Vymyslela mi ho máma!"

"To je fakt bomba," zašklebil se Elrohir otráveně. On by se bez quenijštiny klidně obešel - pokud by se někdy náhodou vypravil na Západ, určitě by se tam mohl dorozumět i posunky.

"Už zítra ráno budeme mít první hodinu! A já už se začal učit! Už umím říci: "Dva Stromy kvetou na stráni plné nifredilu" a "Běda, Morgoth uloupil klenoty jasnější než zářící hvězdy", heč!"

"Velmi užitečná úsloví, jen co je pravda," ozval se Legolas, "vhodná pro praktickou konverzaci."

"Taky znám tu operu, ve které se ty fráze vyskytují," přisadila si Arwen, "pokud vím, jmenuje se to Fëanorova pomsta." Většina přítomných se dala do smíchu.

Veselí utichlo stejně rychle jako začalo, když se ozval svištivý zvuk končící hlasitým úderem dřeva o dřevo. Všech deset žáků vyletělo do pozoru. Za katedrou stanula nová učitelka. V ruce držela ukazovátko vyrobené z pružného prutu.

Byla pravým opakem Paní Brethilin. Pomenší, odbarvená blondýna s okuláry na nose a přísnými upnutými šaty ke krku. Jak ony, tak její tvář měly šedivou barvu.

"Sednout!"

Slovo bylo doprovázeno další ránou ukazovátka.

"Jmenuji se Paní Combinace. Oslovujte mě paní profesorko! Přednáším sindarštinu, literaturu, historii, zeměpis a hudbu. Nestrpím žádný nepořádek. Protože jsem vaší třídní učitelkou, budu dohlížet i na úpravu těchto prostor - totéž se týká i vašeho oděvu. Budu apelovat na Elronda, aby zavedl školní uniformy."

Otevřela černé desky, které držela v ruce.

"Říkejte "zde"!" rozkázala. "Arwen! Celebar! Elladan! Elrohir! Galadwen! Gloril! Legolas! Thoronthalion! Tindómë! Unfindel!" Žáci ani nestačili vyskakovat z lavic při té rychlosti. "Arwen - Celebar, služba na tabuli pro tento měsíc! Elladan - zpracuješ zasedací pořádek! Elrohir - Galadwen, dohled nad nástěnkami!"

Každé jméno doprovázel ostrý úder ukazovátkem.

"Vaši rodiče vám budou podepisovat domácí úkoly. V případě nepodepsané domácí práce vám automaticky dávám nedostatečnou, takže si na to zvykněte!"

Posadila se na roh Tindómëho lavice a brýle si posunula na samu špičku nosu. Přes jejich obrubu zašilhala na své podřízené.

"Zde vám pošlu váš rozvrh hodin, všichni si jej opište. Chci, byste přicházeli do školy nejpozději pět minut před začátkem výuky." Pohlédla na Tindómëho, krčícího se za jejím "sedátkem". "Slyšela jsem, že jsi synem mé kolegyně Brethilin. To znamená, že tě mohu pokládat za spolehlivého. Každý den před odchodem ze třídy dohlédneš, aby byly zvednuté všechny židle, utřená tabule a prázdné lavice. Potom vytřeš podlahu a zamkneš."

"Cože?" zakoktal Tindómë, který měl dojem, že se přeslechl.

"Ticho!" zaječela Combinace, až poskočily svíčky v lustru. "Co si to dovoluješ, drzoune?! Jsi hluchý? Kdo ti dovolil mě bez vyzvání oslovit, a ještě ani nevstát, když s tebou mluvím? K tabuli!"

Gloril váhavě zvedl ruku.

"A nemohli bysme se aspoň v tom vytírání střídat? Pro jednoho je to strašnej zápřah..."

"Jak to mluvíš?!" Hlas učitelky stoupl o tři oktávy. "Mluv spisovně!" A dodala slovo v neznámém jazyce. Legolas se při jeho zvuku otřásl.

"Za trest," pokračovala, "se naučíš do zítřka Příběh o Húrinových dětech, zpěv jedna až osmnáct. Vyzkouším tě z něj - na známku." Obrátila se k Tindómëmu: "A ty piš: Davy stály pod visutým zámkem, bez oddychu hledíce na neviditelné plyšové stuhy."

"Davy stáli pod vysunutým zámkem..." drápal Tindómë.

"To je ale pitomost," nezdržel se komentáře Elladan.

Vzduchem letělo další cizí slovo.

"Budu si na tvé chování stěžovat tvému otci!" Otočila se a zahleděla se na tabuli na Tindómëho dílko. "Co to je?! Sednout! Píšu ti nedostatečnou!" A ke všem nešťastníkovým spolužákům: "Tak takhle by to, přátelé, tedy nešlo. Vaše domácí příprava j naprosto nedostatečná. Máte štěstí, že už se blíží konec hodiny..." ...cizí slovo... "...ale zítra si napíšeme diktát." Rozhlédla se po zdrcených tvářích kolem sebe. "Já vás naučím, lajdáci, při mých elfských, lidských i trpaslických předcích, jako že se Combinace jmenuju. Tady bude vojna jako řemen!"

Školní zvonek se rozdrnčel do závěru jejího slavnostního slibu ve chvíli, kdy většina jejích oveček stála před naprostým nervovým zhroucením. Lítice naposledy práskla ukazovátkem do katedry.

"To je pro dnešek všechno. Na příští dvě hodiny k vám přijde kolegyně Brethilin a potom máte volno. Doufám, že jej náležitě využijete k občerstvení vašich znalostí. Zítra s vámi mám čtyři hodiny a kolegyně dvě, takže se dobře připravte." S tím vypochodovala ze třídy.

Sotva zmizela, Unfindel se dala do srdceryvného pláče. Tindómë běhal sem tam před tabulí jako chrt.

"To by moje máma nikdy - nikdy neudělala!" vykřikoval mezi dupotem.

"Já chci domů!" kvílela Unfindel.

"Elrohire, co budeme dělat?" zakníkal vyděšeně Thoronthalion a přišoupl svou židli blíž k sousedově.

"Co bychom mohli dělat?" vzdychl Elrohir zdrceně. "Otec sehnal jen dvě učitelky, aby se škola mohla vůbec otevřít. Nebude mě poslouchat, když mu povím o té Combinaci!"

"Když to říkáš ty, znamená to, že už nemáme naději!" rozplakal se Thoronthalion. Ke všeobecnému naříkání se připojily i Arwen a Galadwen.

"A ta cizí slova, která užívá!" vyhrkl Celebar, "úplně se mi z nich zvedá žaludek, musím to něčím zajíst!" Smetl hlínu ze své syrové brambory a pustil se do ní.

"Nic bych za to nedal, že jsem tu řeč už jednou slyšel," ozval se Legolas otřeseně, "když táta honil po Hvozdě skřety... Byl jsem ještě děcko, ale z té skřetí řeči si pamatuju stejný pocit jako z nadávek té Combinace."

"Stavíš se chytrým, co?" zašklebil se Elladan vztekle.

"Co to vůbec říkala o těch lidských a trpaslických předcích?" zajímal se Gloril, ochranitelsky objímající svou loutnu, a zažehnal tak hrozící myšlenkový střet.

"To bylo fakt divný," souhlasil Celebar, pojídající bramboru.

Arwen se vysmrkala a utřela si oči.

"Že by to nebylo její pravé jméno, ale epessë? Přezdívka, mluvící charakteristika, stejně jako byl Ereinion Gil-galad? Combinace. To je celkem podivné jméno, nemyslíte?"

"Aha, myslíš, že Combinace s cé je jenom obměna Kombinace s ká? Jako kombinace všech možných ras? To není blbej nápad..." řekl Celebar.

"Je to kravina," prohlásil Tindómë, "humanoidní rasy se takhle nemíchají, to ví každý malý dítě."

"Jaký rasy?" otázal se Legolas.

"No humanoidní!"

"Ha, von neví, co to je!" vykřikl vítězně Elladan, "přece jen je to venkovan!"

"Tak se aspoň nestydím zeptat. Nemůžu za to, že doma nemáme tak velkou knihovnu jako vy tady!" protestoval napadený.

"Navrhuji, abychom tohoto zaostalého tvora přiřadili na práce, u nichž nepotřebuje myslet - stejně mu to nejde! Například na mytí podlahy po vyučování!" vyhlásil Elladan

"Souhlasím," připojil se Tindómë. Vzhledem k tomu, že vytírat by měl on, byl by sám proti sobě, kdyby návrh zamítl.

"Já taky," ozvala se Unfindel, "nemám ráda venkov. A už vůbec ne Temný hvozd. Temní elfové jsou primitivní, na úrovni prvobytně pospolné společnosti..."

"Pitomost," řekl Elrohir, "ve vytírání se budeme střídat, ať si ta hloupá Combinace trhne nohou. A nechte Legolase na pokoji."

"Proč se neozve sám?" posmíval se Elladan.

"Asi že mám víc slušnosti než ty," rozzlobil se Legolas. I on měl vcelku konečnou trpělivost a tento den se vyvíjel tak katastroficky, že její pohár právě přetekl. Vůbec už mu nevadilo, že vyvolá hádku.

"Nech ho bejt, jo?" prohlásila Galadwen směrem k Legolasovi.

"To je fakt, venkovani jsou drzí," přiklonil se k její výzvě Gloril, "a útoční. Tenhle zaútočil na mou milovanou loutnu, dobře si to pamatuju!"

"Ty ovšem hudeš naprosto děsně," rozohnil se Elrohir.

"To je pravda, Elrohir má pravdu!" přikývl úslužně Thoronthalion.

"Ty jsi trouba, akorát kejvneš na všecko, co pustí brácha z tý svý chlebárny," ohradil se Elladan, bráně zároveň Glorilovo "umění".

"To není pravda," pokusil se obhájit svůj tábor Elrohir.

"Ba, není to pravda," zopakoval Thoronthalion. Elladanovi přívrženci zařvali smíchy.

"No trouba," chechtala se Unfindel, "budu mu tak říkat, Thoronthalion je beztak moc dlouhý."

"Heleďte, nechte toho," ohradila se Arwen, "měli bychom radši vypracovat společný plán na obranu proti Combinaci." Nikdo si jí nevšímal.

"Možná bysme měli jejich táboru říkat "troubisti"," navrhl Elladan Glorilovi, Tindómëmu, Galadwen a Unfindel, kteří stáli na jeho straně. "Thoronthalion je trouba, na tom jsme se už usnesli. Brácha taky, pozoruju to už od našeho vaječno-zárodkového stádia. Legolas je trouba už jen kvůli své venkovské podstatě. Ségra by měla být spíš slepice, ale to by se mi rozbila celá koncepce. Co ty na to, Celebare? Přestaň žrát tu bramboru a odpověz!"

"Na tebe bravurní řečnický výkon," zamračil se oslovený, "ovšem dost vzdálený realitě svou podstatou. Prostě řečeno - abys tomu rozuměl - jsou to koniny, co tvrdíš."

"Drzost!" vykřikla Unfindel. "Už se nakazil troubovskými móresy, pro nás intelektuály je ztracen."

"Zakládám Klub intelektuálů!" rozhodl Elladan. "Nás pět tam patří automaticky. Na oslavu tohoto významného dne všem členům svého klubu věnuji žvejku, kterou společně vyžvejkáme. Já začnu!" dokončil svůj proslov vpravdě intelektuálně, jak se slušelo na zakladatele nového spolku.

"Mně je z těch vašich keců zle," prohlásila Arwen, "a navrhuji, aby se vaše primitivní společnost usadila v zadních lavicích, abychom se na ni my normální nemuseli koukat."

"Co si to dovoluješ, takhle mluvit se mnou, velkým šéfem Klubu intelektuálů?" rozohnil se Elladan.

"Když ty takhle," rozhodl Elrohir, "tak já zakládám konkurenční podnik - Společnost troubistů - a jmenuji se jejím prvním předsedou."

"Ať žije první předseda!" zaradoval se Thoronthalion.

"A protože," pokračoval Elrohir, "u nás nevládne taková totalita jako u intelektuálů, jmenuji Arwen, Legolase, Celebara a Troubu výkonnou radou předsedy klubu."

"Jmenuji se Thoronthalion," protestoval Thoronthalion.

"Teď už ne!" pronesl Elrohir slavnostně. "Ode dneška jsi Trouba a budeš maskotem celé naší strany troubistů!"

"Když to říkáš ty, předsedo," pokrčil rameny nově pojmenovaný Trouba.

"Vidíš, už máš epessë jako Gil-galad," řekla Arwen, "třeba budeš brzy také tak slavný. Trouba, Velekrál elfů ve Středozemi. To zní fakt dobře, nemyslíte?"

Do chechtání intelektuálů i troubistů s výjimkou Trouby zazněl školní zvonek a vyučování pokračovalo.

...

"Válečný deník Klubu intelektuálů.

30. září

Po nedávném ustanoveňý našeho Klubu a mém jednohlasném zvolení Velkým šéfem, sme se rozhodly, že sy musíme taky vymislet něaká pravydla našeho Klubu.

Přyšli sme na to tak: Slotřilý troubisti si udělali svojý Lystinu základních ustanovení. Mi jsme to tedy museli udělat taky, abysme nebili zavostalí. Troubysti si ustanovily, že budou mluvyti jazykem prostým, ale čystým. Myslýme si, že to bylo k vůli Legolasovy, poněvatž on jiním jazikem mluvit neumý. Proto sme se rozhodly, mluvit komplykovaně a s cizými slovami.

Také jsme ustanovily že členi mají stejná práva a Velký šéf všecko řídí.

A hlavně jsme vyhlásili velký boj troubistům a taky Kombinacy. To je učitelka. Na ní sme velmi zanevřeli protože dala na první hodině kuly Tindómëmu. A na druhý mně, to je Elladanovy. Galadven a Unfyndel se jí bojej a když jí vydí skáče jim viráška.

Měly sme s ňý i hodinu hudby, při které si Gloril přetrhl dve struny na harfje. Došlo k tomu tak: má harfu a loutnu ale hrál na harfu. Combynace nás učila novou písničku, protože řekla že musíme poznat cyzí kulturu byla mordorská jménem Sedí Sauron. Gloryl mněl hrád doprovot na tu harfu. Ale byla to děsná pýseň, že leknutím přetrch ty struny. Píseň bila taková:

Sedí Sauron sám ve vježi,

čtvero mrtvol kol něj leží:

elv trpaslík človjek hobyt,

nebudem se proto zlobit.

Mně učytelka chválila, že mám dobrí hlas na tu píseň. Ale mě se nelíbila. Učila nás ještě jednu v cizí řeči. Elrohir (to je troubista) s ní dostal další hoďynu kouli, proto že ji neumněl. Měla zajýmavou melodiji, ale Legolas tvrdil, že je to skřeťý řečí. Ofšem co taky může vjědět troubysta, že.

Při historii nám vyprávjela o Klenotech a Melkorovy. Ždycky mu říká Melkor. Arwen řekla při skoušení Morgot a dostala kouly. Kombinace řekla, že naše hystorycké poznání je skreslené a ona zaváďý nový přístup. Unfindel my řýká, že tomu říkala alternatyvní hystorie.

Zpočívá to ftom, že nám říká co se objektyvně stalo. Bez simpatií ke stranám. Podle archývního matrijálu. Řekla, že musýme čerpat ze zdrojů obouch stran, abysme mněli správné imformace. A že bil Melkor velkí intelygentní duch, od něhoš se můžeme mnoho naučit.

Ale já tomu nevěřím ani nikdo jiný s intelektuálů.

Protože nemáme Combinacy rádi. V tom se schodujeme s troubisty. Arwen a Celebar ji nemají rádi nejvýc ze všech, protože mají službu na tabuli a Combinace je furt buzeruje, že je blbě smazaná. Ono totiš nejde ji dobře zmazat. Jak je novje natřená, aspoň to říkal Trouba. Vjeřím mu, protože jeho otec je školník, i když je to troubista. Ale protože je konec měsíce, budu mýt službu zas já s Elrohyrem, coš je blbý.

Taki bojujeme s troubisty. Radši bysme si to s nima rozdali ručně, protože jsme silnější ale oni se nikdy nerozdělují a na šecky se vrhnout nechcem. Doma je zas Elrohir, Legolas a Arwen v přesile.

1. října

Po přečtení předcházejících zápisů jsem se rozhodla suspendovat Velkého šéfa z postu hlavního písaře a jednohlasně jmenuji kronikářkou Klubu intelektuálů sebe. Zastupuje mě Unfindel.

Galadwen"

...

"Tváříte se dnes nějak sklesle, aspoň se mi zdá," prohlásila Paní Brethilin, když si prohlédla tváře svých žáků, "copak se stalo? Měli byste se trochu uvolnit, k tomu přece tělocvik slouží. Protože je dnes hezky a už slezl sníh, rozhodla jsem se, že půjdeme cvičit ven."

Otrávené tváře se ještě víc protáhly.

"Paní profesorko, je tam jenom pět stupňů," pokusila se nesměle namítnout Arwen.

"Také si myslím, že je teplo," přikývla učitelka, "budeme se dnes učit střílet z luku, takže nemůžeme být v tělocvičně."

Arwen rezignovaně pokrčila rameny. Za chvíli se celá třída nabalená do teplých kabátů vydala na hřiště. Než dokončili celí polomrtví při kolečka terénního běhu, zavěsila učitelka na blízký strom velký terč a připravila lehký luk, velký přesně tak, aby odpovídal výšce nedospělých žáčků. Následovala rychlá rozcvička a chvíle na popadnutí dechu, než začala Brethilin s rychlokurzem střelby.

"Luk uchopíte do levé ruky..."

"Paní profesorko, my už jsme z luku stříleli," ozval se Elladan chlubivě. "Táta nás to naučil."

"Výborně! Tak spolužákům předvedeš, jak se to dělá."

Elladan zvedl luk, neohrabaně nasadil šíp na tětivu - vypadl mu jenom dvakrát - zamířil a vystřelil.

Minul terč o šest kroků. Z lesa vyletělo hejno křičících vyplašených ptáků.

"Nu, Elladane, mohlo to být lepší," usoudila učitelka, "ale luk držíš správně. Teď ty, Unfindel!"

Dívka převzala od Elladana zbraň a zvedla ze země šíp. Vypálila bez míření.

"Hezky! Zasáhla jsem!"

Peří šípu se chvělo, hrot se zabodl do terče, ovšem pouze na okraj. Unfindel se přesto hrdě otočila ke spolužákům.

"To nezvládne takhle dobře žádný z vás! A už vůbec ne tenhle venkovan!" uštěpačně pohlédla na Legolase. Ten od ní na učitelčin pokyn klidně převzal luk. Nasadil šíp a lehce, s profesionální jistotou jej vypustil. Tětiva stříbrně zadrnčela, hrot se zabodl do černého středu terče.

Na okamžik se rozhostilo ticho. Brethilin a její zbylí žáci zírali na terč s trčícím šípem.

"Náhoda," ozval se po chvíli Elladan, "nic než náhoda."

"Myslíš?" opáčil Elrohir. "Říkáš to jen proto, že tvůj šíp posloužil akorát tak jako nástroj k rušení lesní zvěře."

"Ať to zkusí znovu, ten váš Beleg!" pokračoval Elladan, nevyvedený bratrovou poznámkou nijak z konceptu.

"Je mi hloupé se takhle předvádět," pokusil se odporovat Legolas, "umím střílet. Měl jsem to přiznat hned. Možná nevím tolik o literatuře a historii, ale zacházet s lukem jsem se naučil už jako škvrně."

"Chlubí se, ale podruhé to nezkusí," přidala se k Elladanovi Galadwen.

"Jak chcete."

Legolas vystřelil dřív, než si všimli, že zvedá šíp ze země. Hrot se s ťuknutím zabodl vedle prvního.

"Snad to stačí jako ukázka toho, že nelžu," pousmál se Legolas. Elladan mu vytrhl luk z ruky.

"To není možný! Něčím jsi ty šípy podplatil, přiznej se!" Vystřelil. Šíp zmizel v koruně stromu, na němž visel terč. Na zem dopadlo staré ptačí hnízdo.

"To je znechucující!" zašklebil se Elladan a podal zbraň Tindómëmu. Po chvilce se vzpamatoval a dodal: "No co, co mu chybí na intelektu, vynahrazuje si jinak. Střílet se naučí každej blbec, na to nepotřebuju být génius. Já zase umím vypočítat obsah kruhu a úhly v trojúhelníku jen tak z hlavy..."

"Opravdu?" usmála se Brethilin roztomile. "Příští hodinu máme matematiku, nezapomenu si tě přezkoušet."

Elladan zničeně klesl na mokrou zem.

...

"Milá maminko a tatínku!

Jsem v Roklince už celých sedm měsíců a stále na Vás myslím, co asi děláte. Těším se, až Vás zase uvidím. Tady jsem si doposud nezvykl a někteří spolužáci si stejně tak nezvykli na mě. Učení mi příliš nejde, hlavně v těch předmětech, na které máme Combinaci. Všichni z naší třídy se jí bojí. Má velmi svérázný způsob výuky a sama je velmi zvláštní osobou, nezapadá myslím vůbec do prostředí Roklinky. Je přímo posedlá kulturou tak vzdálenou od naší, že je to na pováženou. Oddaně totiž uctívá skřety a ... (s ohledem na tatínkův komplex nenapíšu nyní jméno jisté nechvalně známé země na jihu). Jsem si jist, že ovládá nějaké skřetí nářečí a užívá jej hlavně při výbuších vzteku. To znamená velmi často.

Opravdu si docela těžko zvykám, že při zkoušení nesmí padnout jméno Morgoth, nanejvýš tak Melkor, a jméno Sauronovo smí být užito jen s přívlastkem "pan". Z těchto důvodů mám velké problémy hlavně v dějepisu, literatuře a hudbě. Ale nebojte se, už nepropadám a ze všech tří předmětů jsem se zlepšil na čtyřku.

Co se týče mých spolužáků, dělí se na dvě skupiny. První z nich mě celkem bere, také už mě přestala považovat za exota, co se neumí ani sám najíst. Nicméně zejména Arwen a Elrohir mají neustálou tendenci opečovávat mě jako kojence. Po pravdě řečeno, nadšením mě to neplní. Dalším členem - nebo spíš polovičkou člena - naší skupiny je Trouba. Ve skutečnosti se jmenuje jinak, ale Trouba je pro něj jménem tak přiléhavým, že mu tak začali říkat i vlastní rodiče. Prý. Tato zpráva pochází od mně nepřátelské kliky v naší třídě, takže ji berte s rezervou. Za celého elfa se snad nedá ani považovat, zásadně totiž souhlasí se vším, co řekne Elrohir. To je také možný přístup k životu. Nejzajímavější osůbkou tohoto kolektivu je Celebar. Nepotřebujete náhodou tak dvě tři tuny brambor? Jestli ano, ať s sebou vezme taťka vůz, až pro mě pojede.

Mých nepřátel je pět a dívají se na mě nejen jako na někoho neschopného samostatného života, ale snad jako na chovance ústavu pro duševně choré. Sami sobě říkají Klub intelektuálů, ovšem co se týče jejich inteligence... radši bez komentáře. Holky jsou pravda chytřejší. Galadwen, myslím, proti mně osobně nic moc nemá, ale je sestřenicí Unfindel, a tak drží basu. Unfindel je polonoldorkého původu - její matka je z Noldor - a je to na ní vidět - myslím ta degenerace. Vždycky jsem si myslel, že jsou Noldor trochu střelení - od seznámení s ní se domnívám, že jsou střelení opravdu hodně. Unfindel je rasistka - totiž v tom směru, že nesnáší lesní elfy. Zda snáší les sám o sobě, jsem se ještě neptal. Ale nějakou příčinu její útoky proti mé osobě jistě mají. Já sám ji taky nemohu ani cítit, je velmi - velmi! - namyšlená. Typický Noldo.

Nejhorší z Klubu intelektuálů je individuum řečené Elladan..."

"Hej, co to píšeš?" zaslechl nad sebou Legolas hlas zmíněného individua. Ani se nepokusil zakrýt text rukou. Své dopisy psal zásadně lesní řečí - pravda, žádný z nich dosud neodeslal. Ne, že by neměl příležitost. Ale obával se, že by si otec jeho přístup ke studiu, který nebyl zcela pozitivní, vzal moc osobně.

"Dopis rodičům," odpověděl klidně. Méně klidně se rozhlédl po chodbě školy, kde stál a na okně smolil svůj list. Intelektuálové tu byli všichni, shromážděni v půlkruhu kolem něj. Z troubistů byl Legolas sám. Takový stav věcí se moc povzbudivým nejevil.

"Hele, Šéfe, to je tvý jméno!" zaburácel kdosi mocným basem. Intelektuálové se svorně za hlasem otočili. Nad Legolasovým dílkem se skláněl Gloril a ukazoval na poslední slovo textu.

"Tvý jméno!" pokračoval svým obvyklým pištivým sopránkem neméně hlasitě. "Von si dovoluje ho tahat do svejch pitomejch lejster!"

"Hele, von mutuje!" vypískla Unfindel.

"Houby," zaburácel Glorilův bas. "Jsem jenom nastydlej." U slova "nastydlej" se jeho hlas vrátil do původní polohy.

"Neměl bys tolik ječet," ozvala se Galadwen, "nebo si nadobro zkazíš hlasivky."

"Pitomost," protestoval sopránek, "radši se koukněte na tohohle troubistu."

"Jo, má pravdu," připojil se Eladan, "koukej nám říct, co tam vo mně hemcáš, a hezky rychle!"

"Přečti si to sám, ty chytráku, když tvrdíš, jak jsi vzdělanej!" opáčil Legolas a o krok poodstoupil od svého dopisu.

Elladanova pěst přiletěla příliš pomalu. Stačil se jí vyhnout, přiskočil zpět k papírům a vecpal si je do brašny ležící na parapetu.

"Pusťte mě pryč, vracím se do třídy," oznámil klidně. Místo toho se kruh intelektuálů ještě více stáhl. Elladan se rozhlédl po liduprázdné chodbě.

"Pohoda, troubisti jsou zalezlí," prohlásil rozjařeně, "takže na něj."

Legolas upustil tašku a uhnul před údery, jimiž ho napadla mužská část nepřátelského seskupení. Galadwen a Unfindel zůstaly stranou a své pány povzbuzovaly pouze hlasitými výkřiky.

Legolasovi se dařilo uhýbat až do chvíle, kdy ho Tindómë a Gloril chytili zezadu za lokty a vlekli ho blíž k Elladanovi. Pak už neměl šanci.

O chvíli později chodbou zazněl pleskot běžících nohou. Arwen udýchaně zastavila a odstrčila Galadwen a Unfindel.

"Co se to tu děje?" spustila s pohledem upřeným na bratra. Pak teprve si všimla, že se Gloril s Tindómëm snaží zakrýt svými těly někoho třetího. Dělali to velice nenápadně, a to tak, že Tindómë držel zajatce za paže a Gloril mu rukama zakrýval tvář.

"Při všech Valar!" vykřikla Arwen. Na ten výkřik oba zareagovali prostým způsobem. Pustili vězně a leknutím uskočili o pár kroků dozadu. Arwen šokovaně spráskla ruce. "Jsi celý?"

"Jo, jsem v pohodě," vydechl Legolas. Ze lži ho usvědčovala nabíhající podlitina na obličeji. Na rukávu, jímž si utřel rty, zůstala šmouha po krvi.

"Pojď do třídy, řeknu to Paní Brethilin," popadla ho dívka za loket. Vytrhl se jí možná až příliš prudce.

"Nic se mi nestalo, můžeš mě nechat." Zvedl ze země aktovku a dřív, než ho stačila Arwen nebo kdokoliv z intelektuálů zadržet, zmizel v ohybu schodů ven z budovy. Ve škole se toho dne už neobjevil.

...

Do Velkého domu se vrátil až navečer a nalezl ticho jako před bouřkou. Okamžitě byl vyexpedován k Mistru Elrondovi.

Pán domu čekal svého hosta v pracovně, skrytý ve svém oblíbeném hlubokém křesle. Nebyl sám. U okna postával Elladan a rozpačitě zíral do zahrady. Elrohir v rohu místnosti sypal krmení rybičkám v akváriu a tvářil se, že se ho nic z toho netýká.

"Paní Brethilin si mi stěžovala, že jsi dnes nebyl ve škole," uvítal Legolase Elrond. Z tónu hlasu se nedalo nijak poznat, co si o takové absenci myslí.

Legolas sklonil hlavu a zadíval se na špičky svých bot.

"Je mi to líto, Mistře Elronde. Už se to nebude opakovat."

"To je všechno, co mi k tomu řekneš?"

Žádná odpověď.

Elrond vstal z křesla a přešel místností k chlapci u dveří.

"Zastupuji zde tvého otce. Můžeš se mnou mluvit otevřeně. Chci vědět, proč jsi odešel ze školy hned po hodinách Paní Combinace."

"Chtěl jsem být sám."

Tohle asi nebyla lež, ale Elronda krátká odpověď neuspokojila. Rozhodl se přejít k jádru věci.

"Slyšel jsem něco o šikanování. Něco takového nemohu strpět bez potrestání viníků. Co mi k tomu řekneš?"

Legolas zvedl oči z podlahy a přinutil se pohlédnout Elrondovi do očí.

"Nevím o tom nic."

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Koutkem oka Legolas postřehl, že se i Elrohir přestal věnovat rybičkám a Elladan opustil vyhlídku u okna.

"Kde jsi přišel k tomu, co máš na obličeji?"

Elladanovy myšlenky byly téměř nahlas slyšitelné: Teď to praskne. Není jiná šance.

Legolas bloudil očima po vzoru na gobelínu vedle krbu.

"Upadl jsem na schodech. Proto jsem odešel - nechtěl jsem se ztrapnit před spolužáky." Modřina na jeho tváři zakryla ruměnec a na druhou mu Elrond neviděl. Lživost tvrzení byla ovšem nasnadě.

Pán Roklinky se vrátil ke svému křeslu.

"Jak myslíš. Paní Brethilin si přeje, abys za trest přeložil článek v učebnici quenijštiny za jedenáctou lekcí a převedl ho do veršů. Večer to po tobě osobně zkontroluju. Můžeš jít. A vy dva také," obrátil se ke svým synům, kteří celou scénu nehybně pozorovali.

Legolas s úklonou vyklouzl do chodby jako první, následován těsně oběma bratry.

"Pomůžu ti, jestli chceš," prolomil ticho Elrohir neobratnou nabídkou.

"Ne, dík, to zvládnu."

Další chvíle rozpačitého mlčení.

"To bylo od tebe hezký, žes zapřel, co se stalo," vysoukal ze sebe konečně Elladan, "mrzí mě to... Omlouvám se."

Legolas zvedl hlavu a Elladan pod jeho pohledem sklopil oči.

"Omluvu přijímám. Ale, Elladane, kvůli tobě jsem to nedělal. U nás nemáme ve zvyku donášet."

S tím se otočil zády a zmizel v šeru chodby.

...

"Milý deníčku!

Právě nám skončily malé prázdniny po polovině prvního ročníku. Je srpen, nádherné počasí, a do velkých prázdnin zbývá ještě devět měsíců. Ale teď musíme zpátky do školy.

Týden volna byl velmi vydařený. Jela jsem s ostatními troubisty na Celebarovu chatu, kde jsme strávili celé prázdniny. Ve skutečnosti to ani žádná chata nebyla, spíš domek, který Celebarův otec využívá při sklizni na vzdálených polích. Taktéž není úplná pravda, že bychom snad jeli, de facto jsme šli pěšky, zato naložení jako soumaři.

Celebar se celou dobu strachoval, abychom měli dostatek jídla. Jeho otec zavezl na chatu spoustu brambor a zeleniny a my jsme na zádech dovlekli další - mouku, cukr, maso a spoustu jiného. Já, Elrohir, Legolas a Trouba jsme si mysleli, že budeme podnikat výlety do okolních lesů, když je tak hezky. Ale tu vyplavala na povrch pravá podoba milého Celebara.

Ukázalo se, že je nejenom pěstitelem potravin, ale jeho hlavním koníčkem je zejména jejich konzumace. A příprava. V polních podmínkách jsme pobyt zahájili pečením chleba. Nikdy předtím jsem nic podobného neprovozovala, a myslím, že je dobře, že máme v Roklince pekárnu. Pekli jsme na otevřeném ohništi před chatou, takže výsledky byly dost strašné. První bochník kdovíjak získal temně černou barvu na povrchu, zatímco uvnitř byl docela syrový, další dopadly o něco lépe, ale moc k jídlu nebyly ani tak. Ale Celebara to uspokojovalo.

Krom pečení jsme neustále vařili, až šest jídel denně. K snídani byly kusy vánočky, chleba s marmeládou, sýry, deseti druhy pomazánek, rybičkami, a kdo ví co ještě. Potom polévky, kuře pečené, s omáčkou i bez ní, brambory, knedlíky, rýže, zapékané brambory, hranolky, játra na cibulce, zemlbába, smažený květák, vepřo-knedlo-zelo, chlupaté a ovocné knedlíky, rizoto, osm druhů omáček s masem i bez něj a všechno další, nač si kdo vzpomene. A na závěr přicházely dorty, koláče a moučníky. Snídaně se podávala časně ráno již o jedenácté, oběd okolo páté odpoledne a večeře zase v jedenáct, ale v noci. Někteří, zejména Celebar, konzumovali průběžně celý den.

Občas jsme si přeci jenom prosadili nějaký ten výlet - Celebar pak zůstával doma a většinou se zabýval mytím nádobí, přípravou a konzumací dalších pokrmů či spaním.

Večery jsme pak trávili hraním společenských her, z nichž nejčastěji přišlo ke slovu stavění cest po Středozemi - myslím, že tahle hra má velkou budoucnost, protože je silně návyková. Trouba dokonce začal uvažovat o tom, že se stane architektem a vyzkouší si to naživo.

Takže není pravda, že by se mi pobyt nelíbil. K vaření doma tak často nepřijdu (ale všeho samozřejmě moc škodí), výlety byly krásné a večerní seance taky stály za to. Teď jsme bohužel už zase doma a chodíme do školy. Intelektuálové jsou až podezřele tišší - bojím se, že něco chystají. I my něco chystáme. Elrohir se rozhodl vydávat časopis naší Společnosti troubistů, ale zatím nedostal žádný příspěvek, i když se z nás nějaký snažil vyrazit i za použití fyzického násilí. Snad někdy příště."

...

"Mám hlas stejně geniální jako vždycky," pravil Gloril v kruhu svých spojenců, "troubisti kecají, když říkají, že veju. A vy taky hned všemu věříte."

Uchopil harfu, zadrnkal několik tónů a zapěl. Intelektuálové ztuhli.

"Už brzo uspořádám svůj první koncert," pokračoval Gloril pyšně.

"No, Glorile," ozvala se opatrně Unfindel, "opravdu máš krásný bas - když mluvíš. Možná bys měl nechat kariéru barda být a dát se na vypravěče."

"Cože?"

"Má pravdu," podotkla Galadwen, "říkali jsme ti přece, že nemáš tak ječet, když mutuješ. Teď máš hlas jako ten zpěvák z Přístavů - jmenuje se tuším Armstrongë, ovšem ten aspoň umí noty."

"Vám se nelíbí můj sladký zpěv, moje celé žití!" vykřikl Gloril a hlas mu přeskočil. "To už s vámi nechci nic mít, pitomí intelektuálové!"

"Neber si to tak," chlácholil ho Elladan, "jsi oporou našeho klubu a dámy jistě nemyslí své poznámky vážně."

"To teda doufám," zakončil diskusi Gloril a vrátil se do své lavice. Blížila se další hodina s Combinací a bylo tedy třeba se na ni náležitě duševně připravit. Jak se první ročník blížil k závěru, písemek přibývalo a přibývalo i domácích úkolů, kterými Combinace svou třídu zavalovala. Rekordem bylo zadání pěti úloh v jednom dni. Ti nejlepší ze třídy je vytvářeli šest hodin. Elladan skončil až ve čtyři ráno a druhý den usnul Brethilin na matematice.

Zazvonilo a Combinace vplula do třídy. Usedla na roh stolku a otevřela notes.

"Kdopak je dneska na řadě? No ano, Elladan. Tak pojď, Elladane, už se jistě těšíš..."

Když Combinace promluvila tímto tónem, bylo zřejmé, že je velmi zle. Elladan se roztřeseně chopil křídy.

"Piš!" pobídla ho Combinace. "Pišišvoři a pitvorné přízraky z pytle roztrhali stařičkou listinu, z níž visela pečeť."

"Pyšišvoři a pytvorné přízraky z pitle roztrhali stařyčkou listinu, s níž vysela pečeť," bloudila křída po tabuli. Elladan zoufale pohlédl do třídy. Combinace k němu seděla zády, a tak ukázal na y ve slově pyšišvoři a pokrčil rameny. Stejným gestem mu odpověděly Unfindel a Galadwen, Tindómë a Gloril hleděli do země. Legolas zuřivě vrtěl hlavou. Elladan smazal y a změnil ho na i. Pak jeho ruka zabloudila na slovo pytvorné. Postupně projel veškeré gramatické jevy věty. Combinace hleděla do notesu a teprve ve chvíli, kdy Elladan zkonzultoval s veřejným míněním slovo pečeť, začala diktovat další větu. Pravdou zůstávalo, že díky této metodě kontroly se z Elladana postupně stával přeborník v rychlopsaní v cyrthu.

Tentokrát skončilo vše dvojkou a zkoušený se hrdě vrátil do lavice. Combinace si postrčila sklouzlé brýle na kořen nosu.

"Elrond mě požádal, abych vás vzala na školní výlet. Máte poznat nové kraje a kulturu." Ač se jednalo o běžné oznámení, ječela, až uši zaléhaly. "Po poradě s ním jsem jako vhodný cíl vybrala království Arnor. Poznáte tak, jak žijí lidé. Chci, abyste si všichni připravili referáty na osobnosti arnorských dějin..."

Nějakou chvíli trvalo, než práci rozdělila.

"Vyrazíme příští týden. Je už počátek května a za čtyři týdny dostanete své první vysvědčení - které, zdá se mi, nebude tak dobré, jak bych si představovala. Doufám, že v příštím roce se vaše domácí příprava zlepší. A teď si napíšeme závěrečnou slohovou práci..."

...

Jedenáctka koní se posouvala krajinou. Na dosah ruky se rýsovaly štíty Mlžných hor s čepičkami sněhu na vrcholcích, suchá země duněla pod kopyty zvířat. Combinace v čele určovala směr. Slunce vycházelo nad horami a svítilo jim do očí.

"Opravte mě, jestli se mýlím," ozval se po hodné době Legolas, "ale vždycky jsem si myslel, že Arnor leží na západ od Mlžných hor. Možná v Roklince platí jiná geografie než u nás ve Hvozdu?"

Elrohir, dosud zamyšlený nad nesmrtelností chrousta nebo jiným závažným filozofickým problémem, zvedl hlavu.

"Propána, máš pravdu! My jedeme na východ!"

Combinace zaslechla výkřik a zarazila koně. Otočila se s mrazivým úsměvem a rámečky brýlí sedícími na samé špici nosu.

"Ano, správný postřeh. Dostala jsem zprávu z Arnoru, že nás z naléhavých vnitropolitických důvodů nemohou uvítat. Rozhodla jsem se tedy ve prospěch vašich tělesných schránek pro turistiku v Mlžných horách. Přece se nebudeme vracet!" dodala na závěr.

Teď promluvil zase Tindómë: "A Elrond to ví?" Znělo to podezřívavě.

"Ne. Cíl studijní cesty je výhradně v kompetenci školy. Koně necháme v prvním sedle a vydáme se na pěší pochod..."

"Jsou tam skřeti," pokusila se namítnout Arwen.

"Zdá se mi, že ses málo učila alternativní historii. Budu ti ještě muset snížit známku z dějepisu. Skřeti jsou kulturní národ. A právě poznávání cizích kultur je cílem vašeho studia."

O den později šplhali do příkrého svahu nad cestou, aby, jak Combinace tvrdila, mohli najít hřebenovou turistickou stezku. Většina žáků měla na její existenci vlastní dost skeptický názor, ale všichni poslušně šlapali mezi kameny a sutí do kopce. Neúnavná učitelka nařídila zpívat a spustila píseň, o níž se ostatní domnívali, že je pozitivně skřetí válečná.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Sotva se vydrápali na kamzičí stezku na hřebeni hor, celá třída se svalila polomrtvá vyčerpáním mezi balvany a lišejníky.

"Vy potřebujete odpočívat? Tak mladí? Co vás Brethilin učila v tělocviku?" pobíhala kolem nich Combinace. "Nu nevadí, zůstaňte zde a já zatím navážu kontakty s okolím." Nikdo ji nevnímal natolik, aby jim došel význam závěrečné poznámky.

Pochopili vzápětí. Combinace byla pryč sotva čtvrt hodiny, když se nedaleko za skálou clonící výhled ozval její hlasitý jekot a proud slov ve skřetí řeči. Třída byla rázem na nohou. Elrohir, Elladan, Gloril a Legolas se neohroženě vrhli ke skále na zvědy. Vydrápali se na ni zuby nehty a z jejího vrcholku se jim naskytl strašlivý pohled.

Combinace vzdorovala asi dvěma tuctům bytostí, jimiž nemohl být nikdo jiný než skřeti. Někteří z nich se v hrůze tiskli k zemi před neslýchanými skřetími nadávkami, které ze sebe vyrážela. Kombinovala je s útržky vět v obecné řeči.

"Přišli jsme poznat vaši kulturu..." ... slovo... " ... tak si toho važte!" zalétlo ke skále.

Nejotrlejší skřeti se již vzpamatovali z hrůzy, kterou vyvolala svým proslovem, a rázně ji přerušili výkřiky v obecné i skřetí řeči. Čtyři nejchrabřejší se po ní vrhli s provazy.

Combinace zaječela, jako by si sedla na vosu.

Čtveřice vyzvědačů sklouzla z vrcholku skály a vrátila se ke svým druhům.

"Dostali Combinaci!" hlásil Gloril z dálky. "Skřeti, je jich tam spousta!"

"Ale ne," přerušil ho Elladan, "je jich jen pár, nic co bychom my intelektuálové nezvládli. Už se těším na svou budoucí pověst bojovníka!"

"Co budeme dělat?" ozvala se Arwen.

První nesmělý návrh přišel od Tindómëho: "Víte, myslím, že by bylo nejlepší se nějak nenápadně ztratit. Když tu zůstaneme, ještě nás taky chytí. Slyšel jsem o skřetech strašné historky..."

"Ba!" zapěl Gloril a chopil se loutny. "Skřeti jsou pažraví / kdopak je zastaví / elfové si nejsou jistí / proto hory od nich čistí / mrtvý skřet je kamarád / a živého nemám rád / baští totiž elfy malý / až se tlustej sotva valí / nechci býti večeří / všichni mi to uvěří / někdy trhaj nožičky / zaživa, i maličký / elfský dítě před tím bledne / kdo mě z té bídy vyzvedne?" Árie dozněla.

"Combinace stejně není žádná škoda," doložil Tindómë, "vždyť se s nimi přátelí."

"Mohou jí ublížit," přerušila jej Galadwen roztřeseně.

"Má pravdu," kývl Elrohir, "ať je Combinace jakákoliv, teď se dostala do smrtelného nebezpečí."

"Chceš ji zkusit zachránit z jejich spárů?" otřásl se Elladan.

"Chtěl jsi být hrdinou, ne?"

"Správně," souhlasil Legolas rezolutně, "nesmíme ji v tom nechat, vždyť bychom si ani nemohli vážit sami sebe!"

"Musíme vymyslet nějaký plán," rozhodl Elrohir a rozhlédl se po devíti tvářích svých druhů. "Má někdo z vás zbraně?"

Chvíle ticha. Potom se jásavě ozval Trouba, dosud si prohledávající kapsy:

"Já mám rybičku!" Kudlička se zaleskla v jeho zvednuté ruce připravena k boji. Elrohir se výmluvně podíval na oblaka nad svou hlavou. "To je špatné, že se ve škole zbraně zakázaly. Jinak bychom měli aspoň nějakou dýku nebo luk."

"Mám plán," prohlásil náhle Elladan.

"Ano?" zajímal se Elrohir. Elladan se pyšně nafoukl a spustil.

...

Boj byl velmi krátký. Elladanova strategie byla stejně jednoduchá jako nevedoucí k vítězství. Skřetům nedalo velkou práci zpacifikovat tlupu elfíků útočících ze svahu kamením a klacky. Celá záležitost skončila třemi skřety potlučenými menšími šutříky a deseti spolužáky se svázanýma rukama v kruhu skřetích stráží.

"Podívejme se, co se nám to přikutálelo ze svahu!" promluvil velitel skřetů špatnou obecnou. Nikdo ze třídy však neuměl lépe, takže dobře rozuměli.

"Hej, páni skřeti!" vykřikla Combinace. "Vraťte mi svobodu a já vám prozradím, jaké důležité ptáčky jste lapili!"

"Svobodu?" zajímal se šéf skřetů.

Combinace, spoutaná a oddělená od svých žáků, se koketně usmála. Elrohir si všiml, že někde ztratila své brýle.

"Říká vám něco jméno Elrond? Nebo Thranduil?" zeptala se Combinace.

Veliteli skřetů naskákala alergická vyrážka.

"Vidím, že ano," pokračovala.

"Jak se vůbec odvažuješ vyslovit před námi tak sprostá slova!" zaječel skřet.

"Dejte mi svobodu, a já vám řeknu, jak svých zajatců využít proti nim. Je tu totiž někdo, na kom El..."

Combinacina řeč byla rázně přerušena.

"To je teda podraz!" vykřikl Elrohir. "My se vás snažili vysvobodit, a vy zatím..."

Arwen, Unfindel a Galadwen se daly do hysterického pláče

"Já chci k mamince," rozvzlykal se Tindómë. "Mamíí!"

Ostatní projevili více chladnokrevnosti, byť bylo poznat, že podezřelé cvakavé zvuky nepocházejí od kastanětů - ty žádný z přítomných nevlastnil - ale od zubů zajatců.

"Na kom že mají zájem ti dva, jejichž jména jsou nejhorší nadávkou?" zajímal se velitel skřetů.

"Až mě pustíte, řeknu vám to," pokusila se Combinace o smlouvání a chytračení.

"Šéfe," ozval se malý, plešatý a křivonohý skřet slintající si na kabát - taky proto měl přes něj bryndáček, "vemem ji k nám. Až jí trochu přiškvaříme kůži, vyžvaní všecko sama a ráda."

"Nemáš mi co radit, prašivej snago," zařval vrchní skřet a srazil podřízeného na zem, "máš ovšem pravdu." Zvedl hlavu a vydal rozkaz: "Svažte je po dvojicích k sobě a dem."

Legolas, který místo zbytečného naříkání po celou dobu zajetí promýšlel strategii útěku, stanul, dřív než se nadál, vedle Unfindel.

"Ale ne," pronesl polohlasem, "kdyby to byl Elrohir, nebo aspoň Arwen..."

Unfindel jeho povzdech ve svém zaujetí vlastním děsem nezaznamenala.

Přece jen Legolasovi nakonec přálo štěstí. Skřeti seřadili průvod svých zajatců tak, že se on s Unfindel ocitli na samém jeho konci. Nad nimi bděl jediný skřet s dlouhým bičem místo zbraně, jehož obličej se zdál velmi slabomyslný. Průvod se dal do pohybu za neustálých protestů Combinace a skřetích nadávek jejích i těch, jimž tato řeč příslušela především.

Při patnáctém kroku Legolas klopýtl a stáhl s sebou na zem i Unfindel. Ta hlasitým výkřikem komentovala svá odřená kolena.

"Co to děláš, nemehlo!" zaječela na svého druha v neštěstí. Než stačila domluvit, ucítila v dlani dotyk kovu. Legolas vytáhl z boty nůž, ukrytý tam před dohledem učitelů, a tak uniklý pozornosti skřetů.

"Dělej," zasykl k dívce. Koutkem oka zahlédla provazy na jeho zápěstí a pustila se do práce.

"Co je to?" vřískal nad nimi dementní skřet.

"Rozvázala se mi tkanička, nemůžu jít, když si ji přišlapuju," prohlásil Legolas suverénně a zády zakrýval Unfindeliny prsty s nožem. Vzteklou ránu bičem snesl mlčky.

Konečně provazy pod neohrabanými pohyby ostří praskly. Legolas rychle přeřízl Unfindelina pouta a zvedl hlavu. Zbytek průvodu je předstihl o dobrých padesát kroků. Lehké luky, které viděl u skřetů, jistě neměly tak velký dostřel.

"Hoďte sebou, zatraceně," vztekal se skřet a práskal bičem ve vzduchu.

Legolas nahmatal na zemi kámen. "Teď," zavelel polohlasně Unfindel, vztyčil se a vzal skřeta šutrákem po hlavě.

Skřet okamžik udiveně zíral a potom upadl. Osvobození zajatci se dali na útěk.

Po pár krocích za nimi dolétly vzteklé výkřiky, které jim prozradily, že byli pohřešeni.

"Střílejí po nás!" zaječela Unfindel. Legolas otočil hlavu. Šípy neškodně dopadaly do sutě patnáct kroků za nimi.

"Jsou daleko. Pospěš si."

Popadl ji za ruku a doufal, že si jeden ani druhý nezlomí v kamení nohu.

"Tam za tu skálu! Musíme zpátky na cestu a pro pomoc!"

Za nimi dupalo nejmíň deset párů nohou. Legolas zadoufal, že se skřeti za jejich útěk nepomstí na ostatních. Ale musel riskovat, pokud se měli zachránit všichni.

Unfindel klopýtla a upadla. Vytáhl ji na nohy. "V pořádku?"

"Jo..." Slzy na její tváři se smísily s prachem. Kdyby nebyla situace tak vážná, bylo by to k smíchu.

"Už musíme být někde nad cestou," ozval se po chvíli. Sotva lapal po dechu.

V té chvíli se hřeben zlomil. Pod jejich nohama začalo ujíždět kamení.

Unfindel zaječela. Řítili se ze svahu.

...

Družina krále Temného hvozdu projížděla průsmykem a stoupala vzhůru k sedlu. Mlžné hory ji obklopovaly svými štíty pnoucími se do nedohledné výšky. Počasí bylo celkem slušné, třebaže mraky zakrývaly slunce, a to jen občas vyhlédlo zpoza jejich šedivého paravánu. Thranduilovi to vyhovovalo - horko a pařící paprsky nebyly na cestě nic příjemného.

"Doufám, že se syn v Roklince něco užitečného naučil," prohodil ke svému veliteli stráže. "Už tak jsem měl celých jedenadvacet měsíců co dělat, abych odrazil všechny výčitky své paní. Mohl aspoň napsat, uličník. Ale ne, on si pošle dvě krátké pohlednice a konec."

Strážnému plulo hlavou cosi úplně jiného než blaho králova syna.

"Snad mu na uvítanou připraví pořádnou hostinu," prohlásil a téměř si olízl obličej od čela po bradu, "ten nápad se srncem na víně se mi docela líbil."

"Každopádně budu rád, když si Legolas pár týdnů pobude doma," pokýval hlavou Thranduil.

Vjeli do sedla. Z obou stran je obklopovaly příkré svahy pokryté sutí.

A ta se po jejich pravé ruce náhle pohnula.

"Zpátky!" křikl Thranduil. Na cestu dopadaly větší i menší kameny a balvany, koně se vzpínali. Elfové měli dojem, že zaslechli dívčí výkřik. Potom je ohlušil rachot valící se kamenné laviny.

Sedlo zahalil hustý prach. Stráň se uklidnila.

"Co to bylo?!" snažil se vykašlat písek z plic Thranduilův velitel stráže.

Thranduil si protřel oči, protože se mu zdálo, že v oblaku nad spadaným kamením zahlédl pohyb. Vzápětí poznal, že se nemýlil.

Ze suti se zvedala útlá postavička, kterou znal.

"Ahoj, tati!" řekl Legolas. "Máme nějaké problémy."

...

"Viděli jste, jak já mu dal?" opakoval už poněkolikáté Elladan. "Ten letěl! A ani jsem si nevorazil pěst."

Údolí Roklinky se blížilo a omladina na sebe vesele pokřikovala.

"Ale tvůj táta," obrátil se Elladan k Legolasovi, "byl fakt dobrej. Jak tam vrazil, až cucky lítaly z těch skřetů, to bylo bezva."

"To teda jo," souhlasil Celebar, "skřeti sypali pryč, jako by je honil vlkodlak."

"Hloupé přirovnání," podotkla Arwen, "a vůbec jste všichni blázni. Mohli nás zabít!"

"Toho jsem se nejvíc bál, když jsme s Unfindel vzali roha," prohlásil Legolas, "že se budou chtít pomstít na vás."

"Legolas byl dobrej," ozvala se nečekaně Unfindel. Znělo to celkem uznale, asi zapomněla na modřiny a potlučená kolena. Držela se vedle Legolase. "Fakt, to bylo rafinovaný, že měl v botě nůž. A jak mohl vědět, že jsme mimo dostřel jejich luků!" Obrátila se naplno k objektu svého obdivu. "Hned bych ti dala pusu, kdybych se nebála, že při tom spadnu z koně!"

Čemuž se všichni zasmáli. Elrohir zvážněl první.

"Ale to, co nám provedla Combinace, bylo fakt nefér. Takhle se snažit zachránit si krk!"

Combinace jela ve středu družiny obklopená Thranduilovou stráží a vypadala velmi vztekle. Asi zaslechla Elrohirovu poznámku, protože se ještě víc zamračila a zamumlala cosi jako "voni se nezachovali jako kulturní národ."

Legolas s obavou pohlédl na svého otce v čele družiny a napadlo ho, že se asi chystá velký průšvih.

"Takhle si představuju Fingolfina, když přijel vyzvat na souboj Morgotha. Zrovna tak tam Thranduil vlítl. Fakt, viděl jsem to na vlastní voči!" vykřikoval Elladan. Combinace výhružně zasyčela, takže si uvědomil, že nepoužil správného alternativního výrazu "pan Melkor".

Sjížděli do údolí k Velkému domu. Už z dálky viděli, že jsou očekáváni. Elrond, který patrně dostal hlášku o příjezdu velké družiny, stál před svými pohostinnými dveřmi. Thranduil pobídl koně, když ho zahlédl. Ani se neobtěžoval se seskakováním.

"Co to má znamenat, Elronde?" zahřměl vztekle ze sedla a z nepochopitelných důvodů mu udělalo dobře, že na pána Roklinky hledí svrchu.

"Cože?" otázal se Elrond vypleskle.

"Mně se zdá, že ses zbláznil! To přece nemůžeš myslet vážně!"

"O čem to mluvíš, Thranduile?"

"Chceš říci, že nevíš, kam jel můj syn se třídou na školní výlet?"

"No do Arnoru, ne?"

Thranduil se s kamenným výrazem otočil na Legolase: "Jdi si sbalit kufr. Hned."

"Ale tati..."

"Konec odmlouvání. Poslechni." A k Elrondovi: "Nenechám si zabít jediné dítě!"

"Co blázníš, Thranduile?" dostal se ke slovu Elrond, klouzající očima z krále lesních elfů na jeho syna, který přes přísný rozkaz neodešel balit zavazadla.

"Já ti řeknu, co! Do Arnoru! Že tě pusa nebolí, prolhanče! Když jeli do Arnoru, proč jsem je našel uprostřed Mlžných hor zajaté bandou skřetů?! Kluk se mi sesypal ze svahu rovnou na hlavu, když se pokoušel utéct!"

Elrond se s lapáním po dechu zapotácel. "U všech Valar!" Nechal Thranduila Thranduilem a vrhl se ke svým potomkům. "Elrohire! Elladane! Arwen! Je to pravda? Jste v pořádku?"

"Jo a jo," prohlásila Arwen.

"To nebyla naše vina, že nás ti skřeti dostali," pravil Elrohir, "chtěli jsme vysvobodit Combinaci."

"A to byla právě chyba," přidal se Elladan, "protože ona nás tam zavlekla a pak ještě chtěla..."

"Nežaluj, není to slušný," ozval se Celebar.

Elrond vypadal jako vtělený vykřičník: "Je to pravda, Paní Combinace?"

"Řekl jsi, že mají poznat cizí kulturu!"

"Takže ty to podporuješ, Elronde!" vřískl Thranduil zuřivě.

"Já za nic nemůžu!"

"Legolasi, už sis sbalil ten kufr?"

"Tati, Elrond za to vážně nemůže! Sám jsi chtěl, abych sem chodil do školy! A já ji tu už chci dodělat..."

"Nepřipadá v úvahu! Hrozím se pomyslet, co by se stalo, kdyby se to dozvěděla maminka..."

Elrond, který rozmlouval s Combinací, postupně přidával ve svém proslovu na decibelech. "Odchod! Už nebudeš v Roklince ani hodinu! Zdálo se mi nějaké podezřelé, že děti nosí ze školy tak zlé známky, ale teď vidím, že jsi ctitelkou skřetí kultury a klidně je vlečeš do nebezpečí! Ven! Táhni si do toho svého Mordoru!"

Thranduil přerušil své kázání a ze slova Mordor dostal lehce nazelenalou barvu. Chvíli mu trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval.

"Pane Thranduile," využila toho Arwen, "nechte Legolase dostudovat v Roklince! My už jsme si na něj zvykli..."

"Fakt," přidali se jednohlasně Elladan a Unfindel.

"Můžeme se od něj hodně naučit..." pravil Gloril.

"A on od nás," mínila Galadwen, "to bylo ohromně pohotový, jak nám pomohl od těch skřetů!"

"Když tu už nebude Combinace, žádné další nebezpečí nehrozí," kývl hlavou Elrohir.

"Mají pravdu, tati," prohlásil Legolas, "vy jste přece taky rádi, že mě pořád nemáte doma..."

Thranduil pomalu seskočil z koně a chytil se za hlavu, třeštící pod takovým návalem hlasů. "Tak dobře," řekl téměř mimoděk.

Elrond se rozzářil jako měsíček.

"Výborně! Všechny vás zvu dovnitř a dám nosit na stůl."

KONEC

Poznámka autorky: Veškerá podobnost zde použitých charakterů jakýmkoliv typům nebo konkrétním osobám našeho světa, žijícím či mrtvým, je čistě záměrná. Ale ujišťuji každého, kdo se eventuálně pozná, že nikomu z reálně existujících osob nebylo přiděleno nové jméno a funkce ve škole v Roklince. Vždycky došlo alespoň k určitým kombinacím, korekcím a přeháněním.

Poznámka autorky č. 2: Já vím, že Elladan a Elrohir byli o pár desítek let starší než Arwen. Ale zkuste si s tím pracovat, a vzdát se svých oblíbenců se mi nechtělo... Takže tahle povídka počítá s tím, že jsou starší o pár let, ty desítky jsem tak nějak vynechala.