Maxmilian Septier
Maxmilian Septier je podle mého soudu v historii pražského požáru tak, jak se udála, stejně jako v mém románovém zpracování, jednou z nejtragičtějších postav. Jeho skutečná historie je o to nešťastnější, že se zřejmě jedná o klasickou oběť justičního omylu. V knize nechávám konec jeho příběhu otevřený, třebaže tuším, jak dopadl, a je zřejmé, že o happyend nepůjde.
Roku 1662 je jméno Baltasara Septiera zmiňováno v souvislosti se správou kostela sv. Linharta, který v té době sloužil jako duchovní centrum náboženského bratrstva sv. Ludvíka francouzského jazyka. V této kongregaci, sdružující od roku 1623 za účelem společných francouzských kázání, modliteb a bohoslužeb tímto jazykem mluvící obyvatele Prahy - cizince i domácí, byl Baltasar aktivně činný a později do ní vstoupily i jeho děti. Někdy v této době se Baltasar zřejmě vzdal své praxe jako chirurg a felčar, protože veškeré pozdější prameny ho zmiňují již jen jako kupce či obchodníka. O tři roky později, roku 1665, koupil společně s manželkou Marií Sebastianou od Salomeny Polyxeny Kluesové rozené Cysové z Pirnova zpustlý dům "U tří beránků" či "Tří lamp", tedy dnešní č. p. 44 v Mostecké ulici na Menším Městě pražském, a usadil rodinu v něm. Tento dům, ovšem ve své mnohem modernější podobě a bez domovního znamení, najdeme na Malé Straně i nyní. Do kostela Septierovi od této doby chodili k blízkému svatému Tomášovi.
První trable s českými úřady zažila rodina v souvislosti s Baltasarovými aktivitami v kongreaci svatého Ludvíka počátkem 70. let 17. století, v době nizozemské války vyvolané francouzským králem Ludvíkem XIV., a tedy zvýšené podezíravosti českého obyvatelstva vůči Francouzům obecně. V bratrstvu došlo v té době k závažné, několik let trvající roztržce mezi tehdejším rektorem (předsedou) Juliem Albrechtem Libštejnským z Kolovrat a křídlem vedeným jeho asistenty (přísedícími, asesory) dr. Janem Karlem Maggauerem z Graiffenau a dr. Kryštofem Kyblinem, kteří se rektora pokusili proti jeho vůli odvolat. Baltasar Septier se ve sporu postavil na stranu Kyblina a Maggauera, čímž na sebe nechtěně upoutal pozornost úřadů. Byl obviněn ze "škodlivé" korespondence s Francií a z přechovávání nenahlášených cizinců ve svém domě a velmi vážně mu i přes skutečnost, že už dávno získal městské právo, hrozilo vypovězení z Prahy a Českého království. K tomu nedošlo, nicméně situace se hodně podobá té, v níž se o patnáct let později ocitl jeho syn Maxmilian.
Maxmilian Septier do vnitřního života francouzské kongregace v době krize na počátku 70. let nijak nezasahoval, třebaže roku 1671 do ní jako patnáctiletý hoch vstoupil. Znovu o něm slyšíme až v listopadu 1679, kdy ve svých dvaadvaceti letech v přítomnosti rodičů uzavřel v kostele svatého Tomáše na Malé Straně manželství s Marií Františkou Serafinou de Mortzin. Těžko říci, zda ke sňatku mladého muže vedly ekonomické důvody nebo romantická láska, jeho manželství však bylo velmi krátké a skončilo předčasnou smrtí jeho ženy. Nevíme, co přesně se v domácnosti mladých manželů odehrálo, ale vzhledem k absenci úmrtního záznamu a skutečnosti, že Františčina smrt s největší pravděpodobností spadá do morového roku 1680, dá se předpokládat, že se Maxmilianova první žena stala jednou z tisíců obětí epidemie, která Prahu v té době zachvátila.
Maxmilian Septier vdovcem nezůstal dlouho. Již 10. května 1681 uzavřel u svatého Mikuláše na Malé Straně druhé manželství, a to s pannou Marií Sofií Doroteou Dupontovou, stejně jako on pražskou Francouzkou. Shodou okolností se tak stalo pouhé čtyři dny poté, co byla jeho matka Marie Sebastiana Septierová uložena k věčnému odpočinku do španělské krypty kostela sv. Tomáše - tedy necelý týden po jejím skonu, protože pohřeb v této době obvykle následoval třetího dne po úmrtí.
Oslava svatby v době truchlení za vlastní matku mi připadá mimořádně zvláštní dokonce i na dobu druhé poloviny 17. století, kdy smrt nebyla v žádném případě pokládána za definitivní konec existence. Co se asi v posledních dvou letech stalo mezi Maxmilianem a jeho stárnoucími rodiči? Je pravděpodobné, že v té době již s nimi nežil ve společné domácnosti, protože 5. června 1682 získal jako samostatně podnikající obchodník měšťanství na Starém Městě pražském a musel zde tedy vlastnit nemovitost. Odstěhování by však nemělo být důvodem k podobnému přerušení styků s původní rodinou, jaké můžeme tušit u Septierova druhého sňatku, a příčinu je tedy zřejmě nutné hledat v rovině osobních vztahů mladého muže s jeho rodiči.
Jestliže mezi Maxmilianem a jeho otcem Baltasarem došlo k nějaké roztržce, zřejmě nebyla definitivní. Důkazem může být, že 6. ledna 1684 stál Maxmilianův otec jako kmotr u křtu jeho prvorozeného dítěte, které také dostalo dědovo jméno: Baltasar Aegidius Maxmilian (další jména jsou zjevně po otci a po kostele, kde bylo dítě pokřtěno). Protože se křtiny tohoto i dalších Septierových dětí odehrávaly v kostele sv. Jiljí, dá se předpokládat, že také Maxmilianův dům na Starém Městě stál někde v blízkém okolí Jilské ulice. (Vzhledem ke zničení městských trhových knih z tohoto období při požáru staroměstské radnice v květnu 1945 o této otázce stěží lze zjistit víc.)
O dva roky později, 21. 3. 1686, byl u Jiljího pokřtěn Septierův druhý syn Josef Vilém Ferdinand, který však žil pouhých osmnáct dní a 10. 4. byl ve stejném kostele pohřben. To už se však blížilo další kolo Septierových rodinných sporů.
Rozbušku lze tentokrát snadno dohledat: byla jím svatba Maxmilianovy zbývající sestry Clary, která si v září 1686 vzala v kostele sv. Tomáše na Menším Městě za manžela Michaela Angela Pandolfina čili Michelangela Pandolffiniho. 20. července následujícího roku Clara porodila svému manželovi holčičku jménem Felicitas Eleonora. Není nic zvláštního na tom, že se Clara jako Francouzka, třebaže narozená v Praze, provdala rovněž za cizince, byť jeho jméno napovídá, že šlo pravděpodobně o Itala. Mimořádná a na tu dobu a prostředí nestandardní je skutečnost, že vstupovala do manželství teprve patnáctiletá. Důvodem byla zřejmě snaha jejího stárnoucího otce dívku po hmotné stránce zabezpečit - jak ukázaly následující události, na svého syna se v tomto ohledu spoléhat nemohl.
Baltasar Septier starší zemřel mezi lednem 1687 a červnem 1688 (záznam v matrice u sv. Tomáše bohužel chybí) a vzápětí na to Maxmilian soudně napadl sestřinu manželskou smlouvu. Je možné, že otcovou smrtí se "aktivovala" některá její ustanovení týkající se dědictví, o něž se Maxmilian cítil být ošizen. Soudní spor mezi sourozenci se táhl, pokud je možno vysledovat, následujících šest let a skončil pravděpodobně až kvůli Maxmilianově nezvěstnosti po roce 1694, kdy již byla Clara podruhé vdaná a život jejího bratra se vlivem událostí po velkém požáru změnil k nepoznání.
V roce 1689 bylo Septierovi dvaatřicet let a vedl, až na vleklou soudní při s manželi Pandolffiniovými, zřejmě zcela obyčejný život vcelku úspěšného staroměstského obchodníka. S Marií Sofií očekávali třetí dítě, zatímco nejstarší, pětiletý chlapec již začínal s domácí výukou - otec mu zjednal soukromého učitele. V domě poblíž kostela sv. Jiljí s nimi žili pod jednou střechou jako podnájemníci ještě taneční mistr Pierre Chavali s manželkou a dětmi, rovněž Francouzi - praxe brát si na byt nájemníky byla v té době vcelku běžná.
(Osobu Pierra Chavaliho jsem ve svém románu ztotožnila se Septierovým domácím učitelem, "preceptorem septierovským" jazykem vyšetřovacích spisů, což je jinak celkem zamlžená bezejmenná postava, obviněná Vavřincem Procházkou ze spolupráce se žháři. Skutečný Chavali byl 20. 9. 1689 spolu s rodinou propuštěn z vazby a vypovězen z Prahy, zatímco "preceptor" z pramenů v téže době beze stopy mizí. V mém textu, kde jsou tyto dvě osoby totožné, předpokládám, že zatímco Septierův podnájemník umírá ve vězení na tetanus, vypovězeným Pierrem Chavalim je jeho stejnojmenný syn.)
Zlomovým okamžikem v Septierově příběhu je 22. červen 1689, den po vypuknutí velkého pražského požáru. Manželé Septierovi nebyli rozhodně jedinými pražskými Francouzi, proti nimž se obrátil hněv nešťastníků poškozených ohněm, radikálních studentů a lůzy. Fáma či zpráva o tom, že právě Francouzi byli vznikem požáru vinni, se tedy musela po městě roznést prakticky zároveň s plameny. Septierova rodina byla nucena uprchnout z domu a ukrýt se v klášteře u sv. Jiljí, odkud se během několika dní přesunula na staroměstskou radnici (v zásadě byla městskou správou vylákána ven pod příslibem ochrany před lynčováním). V té době již bylo proti Septierovi vzneseno obvinění z nelegální činnosti - v jeho opuštěném domě byly nalezeny podzemní místnosti a vzniklo podezření, že jich používal k ubytovávání cizinců "načerno". Tak se Maxmilian Septier zapletl jako údajný spoluviník do kauzy "francouzského" ohně.
Na okraj podotýkám, že existence sklepních prostor upravených jako obytné místnosti opět nebyla v 17. století nic neobvyklého, byť mohla vzbuzovat podezření: takové komory se často používaly jako soukromé nálevny nebo hráčská doupata a Septier je možná už koupil s domem. Dodnes je možné podobné komory vidět na prohlídkových okruzích některých zpřístupněných městských podzemí (Plzeň, Znojmo i jiná místa).
Zatímco Marie Sofie byla již začátkem července kvůli těhotenství propuštěna do domácího vězení, Maxmilian zůstal v žaláři a jeho postavení se radikálně zhoršilo, když jeho domácího učitele obvinil ze spolupráce s paliči právě zadržený Vavřinec Procházka. Procházka sice popíral, že by se znal se Septierem, nicméně i přesto byli oba muži, "preceptor" i Maxmilian Septier jako majitel domu, v září 1689 podrobeni mučení. Touto zprávou veškeré informace o domácím učiteli malého Baltasara končí a obsah jeho výpovědi na tortuře není znám. Septier všechna obvinění vytrvale popíral, i přesto byl však ponechán v žaláři a zbaven staroměstského měšťanství.
Situace jeho ženy se mezitím stávala neúnosnou: do svého vlastního domu neměla přístup, přežívala kdesi v podnájmu a bez peněz. Nejzákladnější prostředky jí v srpnu 1689 z domu měly přinést staroměstskou radnicí pověřené osoby - nevíme, zda k tomu došlo. V listopadu a znovu v únoru 1690 žádala paní Septierová opakovaně o otevření domu, aby mohla prodejem zařízení uspokojit věřitele; marně. Ještě když se jí v květnu 1690 podařilo dům prodat, zůstával zavřený a ona se zoufale domáhala, aby jí bylo povoleno jej vystěhovat a předat kupci.
Nebylo to jediné neštěstí, jež ji během manželova uvěznění postihlo. Krátce před Vánoci 1689 porodila Marie Sofie Septierová dcerku, která byla 20. prosince u sv. Jiljí pokřtěna jménem Eva Sidonia Joanna. Již následujícího dne však v úmrtní matrice téže farnosti nalézáme zápis o pohřbu holčičky, která zemřela údajně ve věku 5 dní. (Nevylučuji, že je v některém z těchto zápisů chyba - zdá se mi dost podivné, že by se se křtem tak slabého dítěte čekalo čtyři dny, a také pohřby, jak už jsem naznačila výše, se v této době konaly obvykle dva dny po úmrtí, u malých dětí jen výjimečně hned následujícího dne. Je možné, že chyba nastala v některém denním datu, např. opožděným zápisem o křtinách, ale také pokládám za možné, že dítě žilo jen 5 hodin. Nebyl by to konečně jediný omyl v zápisu: jako otec holčičky nebyl totiž uveden Maxmilian, ale Baltasar Septier.)
Maxmilian Septier zatím zůstával v těžkém žaláři na staroměstské radnici, do února 1690 v poutech. Teprve na jaře se jeho situace poněkud zlepšila - patrně na svou žádost směl být přestěhován do poněkud pohodlnější cely a dokonce se prostřednictvím svého advokáta z vězení zapojil do probíhajícího soudního sporu s Clarou Pandolffiniovou. Jeho případ potom zřejmě definitivně usnul.
Koncem roku 1690, po dlouhé nečinnosti úřadů v Septierově záležitosti, požádal Maxmilian poprvé o propuštění na svobodu. Když mu nebylo vyhověno, zopakoval svou prosbu začátkem února 1691 podruhé. Apelační soud reagoval nakonec až na třetí žádost, byť zjevně ne tak, jak si oba manželé Septierovi, tísnění těžkou hmotnou situací, asi představovali: 15. února 1691 rozhodl o propuštění Maxmiliana Septiera z vězení, ovšem až po podepsání hrdelního reversu a za podmínky, že do 24 hodin opustí Prahu. Místo očekávané svobody tedy Septiera postihla další katastrofa.
Ani nyní se nevzdal. Neopustil území habsburské monarchie (Marie Sofie zůstala i nadále v Praze) a listem došlým apelačnímu soudu 30. dubna znovu požádal o navrácení cti, pověsti a nyní i staroměstského měšťanství. Žádost byla zamítnuta s tím, že jí nelze vyhovět, dokud trvá válka s Francií. S příbuznými v Praze zůstával nadále v písemném kontaktu - zůstala dochována stížnost Clary Pandolffiniové, že jí byly jako podezřelé zabaveny bratrovy francouzsky psané dopisy. Z Clařina listu apelačnímu soudu se také dozvídáme zprávu o tom, že manželka jejího bratra Marie Sofie údajně měla otěhotnět s milencem.
O Septierově posledním zbývajícím dítěti, začátkem roku 1691 právě sedmiletém Baltasarovi, máme poslední zprávy z února toho roku, kdy Septier používal manželčinu a synovu hmotnou situaci jako jeden z argumentů, proč by měl být propuštěn na svobodu. Potom veškeré zprávy o chlapci mizí. Je možné, že zůstával se svou matkou v Praze, ale vůbec nevylučuji a vcelku to pokládám za pravděpodobné, že dítě předčasně zemřelo.
Mohla by to být tragická tečka za tragickým životním příběhem, jenž začínal pohádkou o úspěšném obchodníkovi s pěkným domem a mladou rodinou, a skončil kdesi daleko od domova zlomeným mužem, osamoceným, ožebračeným a nadosmrti poznamenaným útrapami. Věci však zřejmě nebyly tak jednoduché: Marie Sofie Septierová totiž také nakonec z Prahy odešla, aby se vrátila k manželovi. Není jasné, zda se tedy zpráva o jejím údajném milenci skutečně zakládala na pravdě; pokud ano, Septierovi se zřejmě pod tlakem okolností usmířili. Roku 1694 již byli mimo Prahu oba a příbuzným nebylo známo, kde se nacházejí. U soudu o dědictví po matce tehdy Marii Sofii zastupovala její sestra a švagr Petr Jacobi.
Žádný šťastný konec se však, jak jsem napsala na začátku, pro manžele Septierovy nekonal: v květnu 1694 vystupovaly Marie Sofie (opět zastoupená Petrem Jakobim) a její švagrová Clara, nyní už podruhé vdaná Tiriardová, v soudním sporu týkajícím se majetku nezvěstného Maxmiliana Septiera a dědictví po jeho otci Baltasarovi. V zápise o tomto jednání bylo jasně uvedeno, že je Sofie Septierová již mrtva. Smutný příběh této mladé ženy (odhadem ve věku něco po třicítce) se tedy uzavřel. Kdy a jak skončil ten Septierův, se už nikdy nedozvíme.
Přehled potomků Baltasara Septiera staršího a Marie Sebastiany de San Martin:
Maxmilian Ferdinand nar. 13. 5. 1657 (Mikuláš)
Marie Kateřina nar. 15. 3. 1659 (Mikuláš)
František Antonín nar. 10. 5. 1660(Mikuláš)
Anna Kateřina nar. 10. 4. 1662 (Mikuláš)
František Matouš nar. 15. 4. 1665 (Mikuláš), zemřel 3. 9. 1677 (Tomáš)
Clara Rosalia Eleonora nar. 26. 1. 1671 (Tomáš), provdána v září 1686 za Michelangela Pandolffiniho (Tomáš), ovdověla před r. 1694, podruhé provdaná Tiriardová
Přehled potomků Maxmiliana Septiera a Marie Sofie Dupontové:
Baltasar Aegidius Maxmilian, nar. 6. 1. 1684 (Jiljí)
Josef Vilém Ferdinand, nar. 21. 3. 1686 (Jiljí), zemřel 10. 4. 1686 (Jiljí)
Eva Sidonia Joanna, nar. 20. 12. 1689 (Jiljí), zemřela 21. 12. 1689 (Jiljí)
(Data narození a úmrtí odkazují na data křtu a pohřbu v matrikách, ke skutečnému narození/úmrtí došlo krátce předtím)
Zdroje:
Text byl napsán téměř výhradně na základě archivních pramenů: zápisů dochovaných v městských knihách Starého Města pražského a Malé Strany (v Archivu hlavního města Prahy), pražských římskokatolických matrik - sv. Mikuláš, sv. Tomáš, sv. Jiljí (rovněž v Archivu hlavního města Prahy), dokumentů týkajících se "francouzského" požáru Prahy v Nové manipulaci, zejm signatura P1-3/11 (Národní archiv), úředních knih Apelačního soudu (Národní archiv a Strahovská knihovna) a dokumentů týkajících se francouzského náboženského bratrstva - kongregace sv. Ludvíka v Archivu pražského arcibiskupství (Národní archiv) a v Archivu hlavního města Prahy.
Příběh sporu ve francouzské kongregaci v 70. letech 17. století jsem pod svým původním příjmením kdysi zpracovala do textu "Jako pavouk saje jed i z růže" (Kopečková Jana, Jako pavouk saje jed i z růže. O rektorské křeslo francouzské kongregace (1671 - 1675), in: Pražský sborník historický XXXIV, 2006, s. 119 - 133)
Zdroj snímku s podpisem: Štambuch Kongregace sv. Ludvíka francouzského jazyka, AHMP, Sbírka rukopisů, sign. 7722