Václav Jan Rosa

Václav Jan Rosa se narodil kolem roku 1630 do poddanské rodiny v komorní (tj. Koruně české náležející) vesnici Zdice poblíž Berouna. Ve starší literatuře (např. edicích barokní poezie Zdenky Tiché) se traduje o deset let starší datum narození, které se ještě tu a tam objevuje i na internetu, to je však současným bádáním již korigováno - Václav Rosa figuruje v různých soupisech osob, včetně toho nejznámějšího a tiskem v edici vydaného Soupisu poddaných podle víry z r. 1651, a jeho uváděný věk vždy odpovídá datu narození právě na přelomu 20. a 30. let 17. století. Zrovna tak narození kolem roku 1630 koreponduje s dobou, kdy začal studovat i ukončil jezuitské gymnázium. Přesné datum známo není, církevní matriky se v této oblasti právě začínaly zavádět a figuruje v nich jen část Václavových mladších sourozenců.

Startovní životní pozice budoucího právníka nebyla nijak světoborná. Zdice v době třicetileté války ztratily dosavadní status komorního městečka, opakovaně je postihovaly průtahy vlastních i cizích vojsk, které s sebou přinášely značnou bídu, plundrování i útěky poddaných. Ani sociální status Rosových rodičů nebyl zrovna závratný. Otec Petr Rosa (žil v letech cca 1592-1677) byl pekařem, v Berní rule roku 1654 byl veden jako chalupník bez pozemkové výměry živící se řemeslem a berně platil za ¼ osedlého. Ze dvou zdických pekařů byl Rosa tím chudším. S budoucí matkou svých dětí Markétou (cca 1602-1676), pravděpodobně dcerou Jana Zemana z Málkova, se oženil v polovině 20. let 17. století či o něco málo dříve. Petr Rosa figuruje v historických pramenech velmi často bez příjmení nebo pod jménem Petr Nekola či Petr Chléb. V době Václavova narození mu bylo pravděpodobně kolem pětatřicítky - podle Soupisu poddaných podle víry se narodil kolem r. 1600, podle věku uvedeného v úmrtním zápise vychází narození na dřívější dobu, cca do roku 1592 (v těchto zápisech však zejména u starých lidí bývá značná chybovost, až plus mínus deset let). Markéta byla asi o deset let mladší. Za zmínku stojí, že manželé Rosovi byli s největší pravděpodobností katolíci, nebo ke katolickému vyznání přestoupili záhy po Bílé hoře. Jejich svatba se údajně odehrála podle katolických zvyklostí.

Historii této rodiny ještě nepokládám za definitivně prozkoumanou - zatímco dobový křestní a zachovací list, který si Václav a jeho mladší bratr Jan Rosa nechali vystavit roku 1669 pro potřeby pražských úřadů, uvádí výše citovaný původ jejich rodičů, rosovská badatelka, lingvistka Věra Petráčková tvrdí, bohužel bez citace pramene, že se Václavova matka Markéta jmenovala Abrahamová a pocházela ze Zdic. I v jiných drobnostech se její a moje poznatky zatím rozcházejí.

Podle Věry Petráčkové měli manželé Rosovi jedenáct (nebo možná deset) dětí, přičemž Václav byl sedmý (šestý) v pořadí. Jak už uvádím výše, zdroj poznatků docentky Petráčkové o této rodině je neznámý, a zatímco část faktů se mi podařilo ověřit, část doposud nikoliv.

Jako první měl na svět přijít chlapec Matyáš (Matěj), později řezník v Berouně. Druhý byl Pavel, jehož jméno se rovněž objevuje v Berouně, následovala dcera Theodora v dospělosti provdaná za točnického důchodního písaře Václava Jana Chodouňského a po jeho smrti podruhé za muže s příjmením Korda ze Žebráka. Theodora zemřela ve věku 81 let. Ve druhé polovině 20. let měl přijít na svět Martin, který údajně později pobýval v Praze a zemřel roku 1693, a Dorota, provdaná poprvé za mlynáře Daniela Chodouňského (jako Dorota Chodouňská figuruje i v Soupisu poddaných podle víry r. 1651), podruhé za Jana Kušičku ze Zdic a potřetí za Kryštofa Kašpara z Míchovic. Po Dorotě se podle Petráčkové měla narodit Salomena, provdaná rovněž za mlynáře Jana Daniela Chodouňského - domnívám se však, že se jedná stále o jednu a tutéž osobu (více křestních jmen není v této době ani na venkově výjimkou), protože nejen že mají manželé Doroty a Salomeny stejné jméno, ale i syn Jan Chodouňský se oběma sestrám měl narodit roku 1655, což pokládám za krajně podezřelé. Právě tento Jan Chodouňský se jako osmnáctiletý stal roku 1673 novým majitelem dědečkovy zdické pekárny. Po Dorotě Salomeně konečně roku 1630 či 1631 následovalo narození Václava a záhy po něm Jana, v dospělosti úředníka v České dvorské kanceláři v Praze. Prvním dítětem Rosových podchyceným v matričních knihách je Kateřina pokřtěná 18. 4. 1634 a roku 1655 provdaná za hajného Tomáše Kučeru, která zemřela ve věku 42 let. Následovala Marie, narozená 8. 10. 1637, později žena Jana Špota z Hředel. Posledním dítětem byl Matouš narozený 21. 10. 1641, který však zemřel jako nemluvně.

Všechny Rosovy děti prý navštěvovaly místní zdickou farní školu, kde nabyly základního vzdělání. Zatímco většina chlapců z rodiny již v dalším studiu nepokračovala a věnovala se řemeslu, Václav a po něm i jeho mladší bratr Jan patrně zaujali svým talentem někoho z vyučujících, místního duchovního správce či přímo hejtmana komorních panství Beroun, Zbiroh a Točník, pod nějž Zdice spadaly a jímž byl od druhé poloviny 30. let Jan Václav Kolenc z Kolna. Pravděpodobně díky Kolencovi získal Václav Rosa - po kratší epizodě, kdy navštěvoval partikulární školu v Berouně - stipendium České komory a roku 1642 přešel na jezuitské gymnázium do Prahy. Předpokládalo se zřejmě, že po absolvování studia nastoupí jako zaměstnanec do správy panství, případně do jiného úřadu spadajícího do kompetence České komory.

Gymnázium Rosa dokončil roku 1649, zažil tedy jako přibližně osmnáctiletý mladík v Praze i dramatické obléhání švédským vojskem a další události konce třicetileté války, které se nepochybně dotkly také jeho zdické rodiny. Od podzimu 1649 pak plynule navázal studiem na artistické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, které ukončil absolutoriem již po dvou letech místo obyklých tří a v květnu 1651 se stal bakalářem. Prakticky zároveň požádal Petr Rosa synovým jménem o místo písaře při správě komorního panství a v září Václav nastoupil do zaměstnání v zámecké kanceláři v Králově Dvoře.

Jako vrchnostenský úředník pracoval bakalář Václav Rosa dva roky, nepochybně však - z mnoha důvodů - nepřerušil kontakt se svými známými z Prahy, která ho nepřestala přitahovat. Ambice mladého muže byly vyšší než klidná úřednická práce v zapadlé zámecké kanceláři, takže pokračoval v samostudiu a roku 1652 po vykonané zkoušce dosáhl titulu magistra svobodných umění. Nadto se během svého pobytu v Praze seznámil se sestrou svého spolužáka a přítele Jana Benoly Annou Ludmilou Kateřinou, do níž se zamiloval. Dívka to byla pro tu chvíli pro Václava zcela nedostupná, z podstatně "lepší" rodiny, než byl pekařův syn z venkovského panství. Jeho city však byly natolik silné a opravdové, že pro svou vyvolenou sepsal báseň Discursus Lypirona, nejrozsáhlejší dnes známou milostnou skladbu českého baroka v tehdy moderním alamodovém stylu vyznačujícím se komplikovaným galantním jazykem protkaným množstvím latinských a z jiných cizích jazyků převzatých výrazů. Podle dnešních kritérií je to dílo dosti nečitelné, ale uvážíme-li, že autorem byl tehdy teprve dvacetiletý student snažící se udělat dojem na dívku z dobré rodiny, musíme Rosovi poplatnost tehdejší módě a nedostatek vlastního stylu nepochybně odpustit. Na slečnu, které Václav dílo věnoval ke jmeninám zřejmě před svým odjezdem z Prahy, báseň zjevně zapůsobila, takže milostný vztah dvouleté odloučení mladých lidí přestál.

Roku 1653 se Václav Rosa vrací do Prahy, 4. listopadu toho roku se zapisuje na právnickou fakultu, kde 10. 4. 1655 získává licenciát práv. Obnovuje i kontakty s Annou Ludmilou Benolovou, s níž se krátce nato, nejpozději roku 1655, oženil. Zároveň si - souběžně s právnickými studii - zřídil v Praze advokátní praxi a začal se živit jako zemský advokát. Teprve roku 1669 obhájil disertační práci a získal titul doktora obojího práva, do té doby měl pouze licenciát. Mezitím však již 10. ledna 1662 získal v konkurzu místo fiskálního adjunkta. Obě jeho zaměstnání mu přinášela velice slušné zisky, které mohl investovat nejenom do obživy rozrůstající se rodiny, ale rovněž do koupě nemovitostí.

Do rodiny, již s Annou Ludmilou Benolovou založil, se mezitím narodilo několik potomků. Pohled na doklady o jejich životech je ale pochmurný: z osmi narozených dětí manželů Rosových se roku 1670 dožily pouhé dvě, možná tři. Jako první přišel na svět dne 14. 5. 1656 syn Václav Ferdinand pokřtěný v kostele Panny Marie na Louži. Po něm se 8. 9. 1657 narodil Karel Benedikt (zřejmě záhy zemřel) a 31. 5. 1659 Anna Veronika, která však 11. 4. 1660 rovněž zemřela. Čtvrtým dítětem v pořadí byla 7. 10. 1660 narozená Alžběta Kristina, jež později používala jméno Alžběta Rosina, pokřtěná u Panny Marie před Týnem. 31. 1. 1662 se narodil Kryštof Benedikt, 19. 9. 1663 Haštal (Castulus), pokřtěný u sv. Havla stejně jako následující syn František Dominik narozený 18. 1. 1665 (všichni tři tito synové pravděpodobně zemřeli v kojeneckém věku). Nejmladším Rosovým potomkem byla Rozálie narozená 25. 2. 1666.

Přelom 60. a 70. let 17. století byl dobou největších pozitivních změn v Rosově profesním i osobním životě. Jak už jsem uvedla výše, roku 1669 získal titul doktora obojího práva. Ještě téhož roku si nechal společně s bratrem Janem Rosou vystavit doklad o svém manželském původu a zachovalosti, který pravděpodobně potřeboval přiložit k žádosti o udělení městského práva na Starém Městě pražském. To obdržel pro sebe a svého syna Václava dne 17. 12. 1670 (z tohoto údaje plyne, že ostatní chlapci narození z manželství s Annou Ludmilou již v této době nežili). Souběžně s tím se ihned po získání doktorátu práv se přihlásil do výběrového řízení na uvolněné místo rady na doktorské lavici pražského apelačního soudu, tedy nejvyšší soudní instance v zemi - a uspěl. Dne 27. února 1670 tedy nastoupil velmi dobře placené a prestižní zaměstnání u apelací, v němž setrval až do své smrti. Posledním z Rosových úspěchů této doby bylo vydání jeho české, avšak latinsky psané gramatiky Čechořečnost seu Grammatica linguae Boemicae, na níž v 60. letech pracoval pouze ze soukromého zájmu, souběžně s přípravou právnické disertační práce. Kniha vyšla ve známé pražské tiskárně Jana Arnolta z Dobroslavína (roku 1670 a 1672). Rozsáhlý slovník češtiny pod názvem Thesaurus linguae Bohemicae, který měl být dalším výsledkem Rosova dlouhodobého zájmu o gramatiku a lingvistiku, na němž patrně pracoval již v této době a pokračoval v jeho přípravách až do smrti, tiskem nikdy vydán nebyl. Rosa navázal i na svou básnickou tvorbu z dob mládí, když právě roku 1670 napsal časoměrnou vánoční báseň Pastýřské rozmlouvání, ve všech ohledech zdařilejší, než byl téměř před dvaceti lety Discursus Lypirona.

Na tomto místě bych se ráda ještě na okamžik zastavila u otázky Rosovy eventuální nobilitace, o níž se tu a tam v různých zdrojích dočítám. Podle všeho, co se mi zatím podařilo zjistit, k ní nikdy nedošlo. Rosovo jméno není uvedeno v rejstřících k salbuchům, které nobilitace podchycují, ani v dokumentech České dvorské kanceláře, kde jsem našla podklady např. k nobilitaci Kašpara Kupce či Wolfganga Ebelina. Rosa také nikdy, dokonce ani v samém závěru života, neužíval predikátu. Při některých příležitostech sice otiskoval na písemnosti svou pečeť, jednalo se vždy ale o úřední dokumenty, kde pečetil jako právní zástupce některé ze stran, ne jako nobilitovaná osoba. Stejně tak např. u zápisu jeho druhého sňatku je uveden jako "urozený a vysoce učený pán", i tato titulatura však s úředním postavením u apelací, nikoliv s nobilitací (v takovém případě by opět musel být použit přídomek u jména).

Zdálo by se, že koncem 70. let 17. století dosáhl Rosa všeho, čeho mohl. Bylo mu právě padesát let a měl úspěch v profesionálním životě i ve své zájmové činnosti týkající se lingvistiky a básnictví. Jeho manželství s Annou Ludmilou Benolovou bylo vydařené a harmonické, zbývající děti prospívaly. Nejstarší syn Václav právě získal licenciát práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě a byl připraven vykročit v otcových šlépějích, dcera Alžběta Rosina oslavila roku 1679 svatbu s radou pražského purkrabského soudu a zároveň nadaným malířem Karlem Škrétou mladším (1646-1691). V dubnu roku 1680 se Rosovým narodila první vnučka, Anna Kateřina Škrétová... Kdybychom vyprávěli pohádku, jíž se životní příběh Václava Rosy až do roku 1680 podobá, řekli bychom právě v tomto okamžiku "...a žili šťastně až do smrti".

Bohužel právě v této chvíli se osud Václava Rosy tragicky zlomil. Morová epidemie, která již roku 1679 propukla v Rakousku, se o rok později přenesla do Prahy a plnou silou zasáhla i Rosovu domácnost. Václavova milovaná manželka Anna Ludmila, čtyřiadvacetiletý syn Václav Rosa mladší a pravděpodobně i čtrnáctiletá dcera Rozálie podlehli nemoci krátce po sobě a jejich těla byla - jak bylo při velké epidemii nařízeno - pohřbena do hromadných morových hrobů na nově zřízeném hřbitově u vesnice Olšany za městskými hradbami. Kromě provdané dcery Alžběty Rosiny Škrétové tak Václav Rosa ztratil během několika málo týdnů celou svou rodinu.

Manželčina smrt neznamenala pro Václava Rosu jenom těžkou osobní ztrátu, ale byla problémem i z praktických důvodů. Byla to právě Anna Ludmila, kdo se doposavad staral o hladký chod Rosovy domácnosti i správu jeho - nyní už dosti značného - majetku. Šlo nejenom o dům na Staroměstském náměstí (v místech dnešního parčíku u radnice), kde rodina bydlela, ale i další nemovitosti po Praze (dům U Zlaté líce v Úzké, dnes Maiselově ulici, druhý v Rámové ulici a třetí v Rybné, jenž počátkem 80. let Rosa převedl na svou dceru Alžbětu a jejího muže, i vinici a hospodářství za hradbami Prahy). Pravděpodobně z tohoto důvodu se Rosa rozhodl pro druhý sňatek.

Za novou manželku si vybral Marii Terezii Causaliusovou rozenou Rejtarovou, vdovu po dalším právníkovi, Mikuláši Alexovi Causaliusovi. Je vcelku pravděpodobné, že Marie Terezie stejně jako Rosa ovdověla v morovém roce. Do manželství kromě věna přiváděla i své dvě děti z předchozího vztahu, starší Johannu (nar. 1674) a mladšího, v době matčina druhého sňatku teprve čtyřletého Františka (nar. 1678). Novomanželé byli oddáni u Panny Marie na Louži dne 6. 4. 1682 a po svatbě pravděpodobně bydleli U Zlaté líce v Úzké ulici. Jaké bylo po citové stránce toto druhé Rosovo manželství, můžeme těžko posoudit, patrně bylo založené pouze na nutnosti a chladné kalkulaci. Dobré vztahy rozhodně nepanovaly mezi macechou Marií Terezií a Rosovou jedinou dcerou Alžbětou, což dokládá i skutečnost, že po Rosově smrti vdova napadla jeho závěť, odmítla vydat Alžbětě Škrétové část jí odkázaných movitých předmětů a několik let se s ní soudila. Marie Terezie Rosová se dožila vysokého věku a svého druhého manžela a dokonce i nevlastní dceru přežila o mnoho let - zemřela 6. 7. 1716.

V 80. letech 17. století se již život Václava Rosy chýlil k závěru. Ačkoliv podle dnešních kritérií nebyl příliš starý a oba jeho rodiče se dožili na svou dobu velmi vysokého věku, Rosu v 80. letech sužovaly zdravotní potíže, snad související s věkem, ale spíše způsobené náročným zaměstnáním. Opakovaně nalézáme jeho jméno v seznamech hostů lázní v Karlových Varech a v Teplicích. Přesto Rosa pracoval doslova až do poslední chvíle.

V létě roku 1689 byl ustanoven společně s dr. Jaroslavem Borovanským z Borovan z rytířské lavice apelačního soudu jako člen vyšetřovací komise zabývající se okolnostmi vzniku velkého požáru Prahy z 21. - 22. června téhož roku. Nebyl jistě osobou zcela nestrannou, vždyť při ohni přišel o velkou část majetku - vyhořela mu nemovitost v Rámové ulici a jeho dceři Alžbětě právovárečný dům v Rybné. Během vyšetřování, jak se dozvídáme od apelačního sekretáře Kašpara Kupce, sepsal obsáhlou právní instrukci k této záležitosti o 272 stranách a patrně vedl vyšetřování s Benoitem Durezem a dalšími podezřelými. Ještě 4. srpna odesílá hejtmanům litoměřického kraje dotaz v záležitosti pátrání po dítěti údajně zabitém paliči u Mělníka za účelem provádění čarování.

Sedm dní nato, 11. srpna 1689, Václav Rosa uprostřed vyšetřování náhle umírá. Příčina jeho smrti je neznámá - doc. Petráčková v jednom ze svých článků tvrdí, že se jednalo o opožděné následky pokusu o atentát (otravu), nedokládá to však žádnou citací ani pramenným důkazem. V seznamu apelačních radů je pouze uvedeno, že šlo o přirozenou smrt, zápis v matrice chybí. Osobně (a ryze spekulativně) se domnívám, že se muselo jednat o náhlou příhodu srdeční či mozkovou, související s potížemi, kvůli nimž Rosa jezdil do lázní, už vzhledem k tomu, že úmrtí nepředcházela žádná delší nemoc. Pohřeb se konal v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.

Jedinou zbývající dceru Václava Rosy Alžbětu Škrétovou naneštěstí nepotkal právě příznivý osud. Z jejího prvního manželství s Karlem Škrétou mladším, uzavřeného 2. června 1679, se narodilo pět dětí, tři synové a dvě dcery, všechny však zemřely v kojeneckém věku. Pouze nejmladší hoch Václav Boží, narozený na jaře roku 1688, přežil svého otce, ale i ten zemřel jako dítě. Alžběta Škrétová ovdověla 3. ledna 1691, tedy teprve jako třicetiletá, a podruhé se provdala za Františka Theofila Klea z Roudné, deklamátora při úřadu desk zemských. Ani toto druhé manželství netrvalo příliš dlouho. Roku 1697 Alžběta Rosina Kleová umírá jako poslední z dětí Václava Jana Rosy ve věku pouhých třiceti sedmi let, sama bezdětná. Za celých osm let, která uplynula mezi úmrtím jejího otce a jí samé, se nepodařilo urovnat vleklý spor s její macechou Marií Terezií o rosovské dědictví.

Pokud se týká dalších postav z Rosovy rodiny, které vystupují v románu Ohnivá mise, pak mohu říci jen to, že jsou fiktivní a pouze vřazené do skutečného Rosova rodokmenu. Za otce dr. Matouše Rosy a jeho sestry Alžběty Magdaleny jsem vybrala Rosova staršího bratra Pavla právě proto, že o něm víme velice málo. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla napsat román o událostech kolem pražského požáru z roku 1689, jsem si totiž přála zapojit do něj ženskou postavu související s Václavem Rosou. Vzhledem ke svému věku nemohl mít dospělou vnučku, dostal tedy synovce a neteř. Stejně tak je fiktivní postavou Matoušova nevěsta Marianna Petráčková z Vokounštejna, byť její rodina smyšlená není: Petráčkovi patřili ke starým pražským patricijským rodům a vybrala jsem si je jako poctu Rosově životopisce doc. Věře Petráčkové).

...

Text byl napsán na základě studií doc. Věry Petráčkové: Wencelaus Joannes Rosa de Zdicz, Boemus... (kopie strojopisu, vycházelo v 90. letech ve Zdických listech), K jednomu z předpokládaných zdrojů Rosova slovníku, Studia comeniana et historica 18, 1988, č. 36, s. 5 - 26 a Příspěvek k životopisu Václava Jana Rosy, Acta universitatis Carolinae - Philologica 2 - 3, Slavica Pragensia XXIX., 1987, s. 131 - 141.

Dále byly použity údaje z úvodů k edicím Zdeňky Tiché Smutní kavaléři o lásce a Růže, kterouž smrt zavřela, Wikipedia a další internetové zdroje, jakož i dobové prameny: tiskem vydaná edice Soupisu poddaných podle víry a Berní ruly a originály církevních matrik pro Prahu, Zdice a okolí, gruntovní kniha komorního panství (SOA Praha), papírové listiny a knihy uložené v Archivu hlavního města Prahy, dokumenty Nové manipulace k pražskému požáru, dokumenty fondu Česká dvorská kancelář (Národní archiv) a další.

Děti Petra Rosy a Markéty Zemanové (Abrahamové):

• Matyáš (Matěj), řezník v Berouně, manželka Dorota
  
• cca 1624 Pavel, snad později v Berouně, manželka Anna
• cca 1626 Theodora, provdaná za 1) Václava Jana Chodouňského a 2) Kordu ze Žebráka, + 1704
  
• cca 1627 Martin, manželka 1) Anna Šrajerová ze Starého Města pražského, 2) Dorota, + 1693 v Praze
  
• cca 1629-1630 Dorota Salomena, provdaná za 1) mlynáře Jana Daniela Chodouňského z Chodouně, 2) za Jana Kušičku ze Zdic, 3) za Kryštofa Kašpara z Míchovic, + 1677
• 1630-1631 Václav Jan, doktor obojího práva a rada nad apelacemi, + 1689 v Praze
• cca 1632-1633 Jan, úředník České dvorské kanceláře, manželka Kateřina, + 1690 v Praze
• 18. 4. 1634 Kateřina, kmotři Anna Nedvídková, Eva Petrželková, Honz Herholt z Nešporku, provdaná r. 1655 za Tomáše Kučeru, + 1676
• 8. 10. 1637 Marie, kmotři Eva Petrželková, druhá p. Sobina Pešková, Pavel Každý jinak Čelákovský, provdaná za Jana Špota z Hředel
• 21. 10. 1641 Matouš, kmotři Václav Písař (písař?) zdický, Honzík, Anna Pešková, + v dětském věku

(sestaveno dle Věry Petráčkové, matrik a gruntovní knihy)

Děti Václava Jana Rosy a Anny Ludmily Kateřiny Benolové:

1) 14. 5. 1656 Václav Ferdinand, kmotři Jan Benedikt Smolík, sekretář, Jan Henricus Pipius, hraběnka Anna Konstantia hraběnka z Rozenthalu, Alžběta Zahořenská, Kateřina Ludmila Kleblotová (pokřtěn u Panny Marie na Louži - PML) - r. 1670 byl živ. Roku 1678 údajně získal licenciát práv. Roku 1689 už nežil. Pravděpodobně oběť moru r. 1680

2) 8. 9. 1657 Karel Benedikt, kmotři Jan Benedikt Smolík, sekretář při kanceláři J. M. Kr. české, Karel Felix Šuster z Goldtburku, Samuel Zahořanský, Václav, syn Voldřicha Pološtejnského, Kateřina Rošíková, Kateřina Keblotová a Estera Krotková (PML)

3) 31. 5. 1659 Anna Veronika, kmotři Jan Benedikt Smolík, JMC kanceláře sekretář, Karel Felix Schustr z Goltburgu, radní SMP, Anna, dcera Samuele Zahořanského, Rosina Velešinská, Estera Krotková, + 11. 4. 1660 (pokřtěn u Panny Marie před Týnem - Týn)

4) 7. 10. 1660 Alžběta Kristina, kmotři Jan Benedikt Smolík, sekretář kanceláře, Alžběta Zahořanská, Mikuláš Eymer z Valtýřova, Rosina Velešinská, Estera Krotková - 2. 6. 1679 provdaná za Karla Škrétu ml. (Týn)

5) 31. 1. 1662 Kryštof Benedikt, kmotři Kryštof Norbert Knauth, JMC rada a královský prokurátor, Jan Benedikt Smolík, kanceláře české sekretář, Mikuláš Ayme z Valtýřova, měšťan a radní SMP, Kateřina Tykeliusová, Rozina Velešinská (PML)

6) 19. 9. 1663 Haštal (Castulus, v matrice není zapsáno příjmení otce a matka je uvedena jako Kateřina, povolání otce a kmotři však odpovídají Rosovým), kmotři Kryštof Norbert Knaut de Fehnenschunk, zemský advokát, Mikuláš Agmer, radní SMP, Oldřich Podleštejnský, Kryštof Benedikt Rosa, Kateřina Danieliusová, Rosina Velešinská (sv. Havel)

7) 18. 1. 1665 František Dominik, kmotři Mikuláš Agmer, radní SMP, Daniel Globicz, měšťan SMP, Kristián Knaut, Františka Velešinská, Kateřina Kochová (sv. Havel)

8) 25. 2. 1666 Rozálie, údajně oběť moru r. 1680 (dle Petráčkové, v Rosových obvyklých farách nenalezena)

Děti Karla Škréty mladšího a Alžběty Rosiny Rosové (dle knihy Jaromíra Neumanna Škrétové - Karel Škréta a jeho syn, Praha 2000:

1) 16. 4. 1680 Anna Kateřina

2) 19. 8. 1681 Karel Rafael

3) 7. 12. 1682 Mikuláš František (u Havla)

4) 5. 10. 1685 Alžběta Dominika

5) 9. 3. 1688 Václav Boží, zemřel pravděpodobně 22. 5. 1693 jako šestiletý pod jménem Josef Screta a pohřben byl u sv. Havla (je-li to vůbec on, ale věkem plus minus sedí)