Nepublikovaný prolog

Během práce na románu jsem se zaobírala myšlenkou, že ho uvedu jakýmsi krátkým prologem, odehrávajícím se řadu let po událostech v Praze. Nakonec jsem od tohoto záměru upustila, protože text úvodu až příliš prozrazuje vyústění jedné z důležitých dějových linií a má atmosféru dost odlišnou od zbytku knihy, která i bez něj je dlouhá až až.

Nicméně v době, kdy padlo definitivní rozhodnutí už byl celý prolog napsaný a pro zajímavost ho vydávám zde - pokud jste ještě nečetli celou knihu, pokračujte jen na vlastní nebezpečí.

Prolog

Amberg, září 1722

Tiskařova dcera (Greta Hermannová)

V roce, jenž následoval po smrti její matky, prožívala Anna Margaretha Hermannová nebe a peklo, a neměla nejmenší tušení, jak si s tím vším poradit.

Ty první dny a týdny pro ni byly strašné - matka zemřela náhle, po krátké nemoci, a zanechala svou rodinu docela nepřipravenou a nesmířenou s tou ranou. Chlapci to měli svým způsobem snazší: třináctiletý Franz Johann se hned po pohřbu vrátil do školy a přísní patres i společnost kamarádů mu záhy vyhnali žal z hlavy. Čerstvě devatenáctiletý Wenzl krátce předtím ukončil filosofii, měl nastoupit na práva, a na tom se také nedalo nic měnit. Odjel do Prahy, jak bylo domluveno, a Greta tedy zůstala na všechno sama.

Všichni tak nějak předpokládali, že převezme povinnosti hospodyně a všechnu matčinu práci kolem domu a tiskárny, a nadto bude ještě oporou zdrcenému otci, který nikdy nečekal, že by si všemohoucí Bůh mohl povolat jeho o mnoho let mladší a vřele milovanou manželku dříve než jeho samého. Zvládla to, samozřejmě, tak jak bylo potřeba, a lépe, a po nocích tajně plakala do polštáře. Vždyť nezůstal nikdo, kdo by mohl poskytnout útěchu jí samotné.

Nikdo, kromě Waltera Jaksche.

Znali se celé roky. Walter byl o tři léta starší než ona, úplný sirotek, kterého její rodiče kdysi přijali jako učedníka a z milosrdenství ho nechali ve své domácnosti, když jej macecha po smrti otce prakticky ožebračila a připravila o domov. Stal se z něj zručný sazeč, hlavu měl dobrou a srdce upřímné, ale peněz se mu nedostávalo. Tovaryš v tiskárně bez naděje na lepší budoucnost. Greta si myslela, že ho dobře zná, vždyť s nimi od dob jejího dětství jídal u jednoho stolu, pracoval v jednom domě a v neděli spolu s rodinou chodil do kostela. Byl zdvořilý, slušný a vděčný za každou maličkost.

Neznala ho vůbec.

Walter byl jediný, kdo si z celé domácnosti všiml, že osamělá dívka potřebuje pomoc, a měl ochotu a sílu ji poskytnout. Pomaličku, laskavě, jako kamarád. Po pár týdnech se nejostřejší žal vytratil a Greta pochopila, že jej nahradilo něco jiného. Něco silnějšího. Nemělo se to stát, ale stalo se: zamilovala se do otcova tovaryše, bláznivě, zoufale a bez naděje. Protože dcera majitele tiskárny, váženého měšťana a staršího na radnici se nemohla provdat za mládence bez majetku a beze jména. Měla své povinnosti: k otci, k rodině, dokonce i k podniku, a ty nesměla opustit.

Čím déle však rodící se vztah trval, tím více chápala, že už nedokáže opustit ani Waltera. Pochopila, že ji měl rád už dlouho a tajil to, snad se snažil si to sám nepřipouštět, protože věděl o všech těch potížích, které připadaly na mysl jí. Jeho snaha pomoci jí v její osamělosti a smutku však otevřela stavidlo, a valící se vodu už nebylo možné zastavit.

Celá ta situace vypadala bezvýchodně, a Margaretha si byla jistá, že otec její lásce požehnání nedá.

Tatínek byl hospodář ze staré školy, který žil jen pro svou rodinu a pro svou práci. Teď, když ho navždycky opustila milovaná žena, už hlavně pro svou práci, snad proto, aby na osobní ztrátu nemusel myslet. Na tiskárně a její budoucnosti mu záleželo, nikdy by se jí nevzdal. A Greta si uvědomovala, že si přeje přenechat svůj podnik jí. Jí, ne mladším bratrům, protože Wenzl se vydal ve stopách matčiných příbuzných na právnická studia a nábožensky založený Franz požádal otce o svolení, aby směl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, jakmile bude dostatečně starý. Ona měla být dědičkou, a to předpokládalo, že si vezme za muže tiskaře - ale ne takového, jako byl Walter Jaksch. Nějakého, který podniku přinese peníze.

Napadlo ji, že se za Waltera provdá tajně - byla právně dospělá, a kdo by jí v tom mohl zabránit? Jenže jak by mohla něco takového provést otci za zády, nečestně? Vychoval ji, chtěl pro ni to nejlepší, a málokdy se mýlil - jak by mu teď mohla říci, že jí na Walterovi záleží víc než na něm, víc než na majetku a rodném domě, víc než na celé slavné hermannovské tiskárně? Jak by ho mohla zradit zrovna teď, když ji tolik potřeboval?

Napadlo ji, že by měla Waltera nechat, ať ji připraví o věneček, a až budou čekat dítě, postavit otce před hotovou věc. Než aby snášel ostudu, že se jeho prvorozená dcera spustila bůhví s kým, jistě by svolil, aby ji svůdce odvedl před oltář. Co by to ale znamenalo pro důvěru mezi Walterem a starým pánem, který byl tak dlouho téměř otcem i jemu?

Nakonec jí přišla na mysl i rouhavá myšlenka, že by snad bylo nejlepší, kdyby už tu otec nebyl a ona mohla rozhodnout o své budoucnosti podle vlastní vůle. Mladší bratři by jí jistě nebránili. Vzápětí se zděsila: tatínka milovala celým srdcem a nikdy v životě by mu nepřála nic zlého. Jak ji něco takového vůbec mohlo napadnout?

A tak se dál vznášela mezi peklem svědomí a nebem své lásky, a konec svému trápení nikde neviděla.

Možná si myslela, že po své vlastní ztrátě otec zůstává k jejímu smutku netečný, ale i v tom se mýlila.

Večery časného podzimu byly toho roku chladné a tiché. Po posledním jídle dne, zatímco Greta se služebnou sklízely ze stolu, míval starý pán ve zvyku sedět v jídelně u krbu a bez hnutí se dívat do plamenů, nebo s deskami na kolenou a sklíčky na nose pomalu listovat stránkami obtahů připravovaných k tisku. Když si toho večera všimla, že nedělá ani jedno, ani druhé, napadlo ji, že se něco chystá, dříve, než cokoliv řekl.

"Gretl, musíme si spolu promluvit."

Ten tichý tón ji znepokojil. Tón, a také skutečnost, že služebná už zmizela, Franz s nimi toho večera nejedl a Walter odešel zkontrolovat a zamknout dílnu před nocí a spát.

"Co se stalo, tatínku?" zeptala se a přiklekla mu k nohám s rukama na jeho kolenou jako v dětství. "Trápí vás něco?"

Vždycky, co pamatovala, byl její otec vzdor rostoucímu věku štíhlý, ale teď jí připadal kostnatější než kdykoliv předtím, a při chůzi nápadně kulhal. Vlasy, které také míval prošedivělé, kam až její paměť sahala, mu v posledním roce docela zbělely. Najednou dostala strach, že nelítostný Bůh vyslyšel její ohavnou touhu a seslal na otce nějakou chorobu. V úzkosti se chopila jeho ruky - a ta byla tak teplá a pevná, že jí rázem přinesla klid.

"Mě ne, dítě," řekl tiše a pousmál se. "Ale tebe."

Něco v hrudi se jí zachvělo jako raněný pták.

"Tatínku..."

"Myslíš, že mne ochromila bolest ze ztráty tvé matky a už se nestarám o vás, své vlastní děti?" pokračoval. "Myslíš, že mi nezáleží na tvém štěstí?"

"O čem to mluvíte?"

"O Walteru Jakschovi. O tom, jak se na tebe dívá a jak se ty díváš na něj, když myslíš, že tě nevidím. Jak dlouho jsi doufala, že to přede mnou dokážete utajit? Vždyť vás znám dobře, oba dva."

Bylo to venku a Margaretha nevěděla, zda má cítit úlevu nebo se rozplakat, že to nejkrásnější v jejím životě tak najednou končí a už to nikdo nedokáže vrátit. Teď jí otec jistě zakáže nevhodný vztah, nebo ještě hůř, vyhodí Waltera z dílny a z domu, už se nikdy neuvidí... Ucítila, jak jí do hrdla stoupají slzy a začínají ji pálit v očích. Rychle sklonila hlavu, aby si jich nevšiml.

"Gretl," řekl tiše, "ty dobře víš, že ti chci přenechat tiskárnu. A nejspíš to bude brzy. Je mi šedesát, zrak mi rychle slábne, a bez zdravých očí se v našem řemesle neobejdu."

Mlčky pokývala hlavou, stále hledíc do rákosové rohože, na které klečela. Nedokázala mu čelit pohledem.

"Jakmile se vdáš a přepíšu na tebe dům a dílnu, budeš muset vyplatit své bratry. Doufal jsem, že ti v tom pomůže tvůj budoucí manžel. Na někoho... na někoho už jsem pro tebe myslel."

Gretě poklesla ramena ještě níž a už se déle nedokázala bránit slzám. Bylo po všem, po všem. Bude muset dát slib nějakému bohatému cizinci, ať chce, nebo ne, protože jenom to jí zajistí pohodlný život, na jaký byla dosud zvyklá. Jenom to zaručí jejím bratrům, že je podrží na studiích, až otec odejde na odpočinek.

Starý tiskař jí položil ruku do vlasů.

"Walter je hodný hoch, šikovný a pracovitý. K tiskařině má vlohy a dílnu by zvládl, tím jsem si jistý. Doufám ale, že si uvědomuješ, že s ním to budeš mít mnohem těžší, než kdyby sis vzala za muže někoho s rodinou a penězi."

Slyšela to opravdu? Zvedla k otci mokré oči s vepsanou otázkou.

"No tak, no tak, děvče," usmál se a dlaní jí utřel slzy, "tak zlé to jistě nebude, abys pro to musela plakat."

"Řekl jste..."

"Řekl jsem, že bys měla pobídnout toho mládence, aby si o tebe přišel říci. Abyste se nemuseli skrývat a čekat, až zavřu oči..."

"Tatínku!" vyhrkla zděšeně. Jak přesně dokázal uhodnout její strašnou myšlenku! A jak moc se najednou bála, aby se to nestalo...

"...protože bych ještě rád viděl vnuky," dokončil.

Greta se mu celá v slzách vrhla kolem krku, přitiskla mu mokrou tvář k líci a smějíc se i plačíc mu vtiskla slaný polibek.

"Já jsem... já jsem nevěřila..." vyrážela ze sebe mezi vzlyky nespojitě.

"Vím, že jsi nevěřila," řekl tiše, "a kdybych si nebyl jistý, že s Walterem můžeš být opravdu šťastná, ani bych takové svolení nedal."

"Ale proč... Proč, když už jste pro mne měl vyhlédnutého ženicha, proč najednou souhlasíte..." zeptala se, když se přeci jenom trochu uklidnila a sedla si zpátky k jeho nohám, pořád ještě s rukou v jeho dlaních.

"Gretl, ničeho na tomto světě si necením tolik jako manželského štěstí a lásky. Bez ní by tvůj život nebyl úplný, jako by nebyl můj. A tvá matka mi přitom musela odpustit mnohem víc, než jsou prázdné kapsy."

Dívka k němu nechápavě vzhlédla.

"Vám, tatínku?"

Otec o své minulosti téměř nemluvil a ona neznala víc než pár útržků, které pochytila z rozhovorů rodičů. Jako mladý muž býval vojákem, tolik věděla. Měl příbuzné ve Francii. A matka pocházela z Českého království. Celá léta si dopisovala se svým bratrem, Gretiným pražským strýcem, který je několikrát navštívil a teď u sebe nechával bydlet Wenzla, než dostuduje.

Jak se její rodiče vůbec mohli seznámit? A jaký temný příběh se skrýval za otcovými slovy?

Starý tiskař potřásl hlavou.

"Asi bych ti to všechno měl konečně říci a doufat, že mne neodsoudíš, protože natolik tě znám jako dceru své matky." Vyprostil ruku z jejích a zlehka ji pohladil po tmavých vlasech.

"To nejkrásnější i to nejděsivější v mém životě je spojené s Prahou," řekl.