Popel a dým

Ukázka z první části románu, v níž francouzští dragouni na Rýně na rozkaz generála Mélaca zapalují dobyté kurfiřtské město Heidelberg.

Heidelberg, březen 1689

Popel a dým (Pierre la Fleur)

Peklo se rozpoutalo během jediné hodiny.

Od rána hustě mrholilo a nízké mraky s deštěm srážely k dláždění ulic dusivý dým, jehož jazyky se plazily kolem kopyt plašících se koní, po hromadách špinavého, tajícího sněhu a pokoušely se vyšplhat podél zdí domů zpátky nahoru k temné obloze. Jak kouře přibývalo, probíjel se nad střechy, až zahalil město oblakem temnějším než ten na nebi, a vprostřed dopoledne nastalo šedivé smrákání.

Křik a pláč zněl odevšad. Stíny lidí se nořily z kotoučů dýmu, někteří se jen bezmocně potáceli jako omámení, ale většina přes své zoufalství svírala v pěstech držadla džberů a konví. Od kašen neustále šplouchala voda, z přesekaného potrubí se na křižovatkách vylévala do ulic a měnila zbytky sněhu odklizeného ke stěnám budov v ohavnou kaši, černou popelem, v níž vojenským koním podkluzovala kopyta.

"Seržante!" pár kroků od la Fleura, stěží držícího vyděšené jezdecké zvíře, aby se z náměstí před kostelem nevrhlo do zakouřených uliček v panické hrůze, se z oblaků vynořil opěšalý voják v šedivém kabátci. "Jsme hotoví. Už nemáme víc granátů. Ale v tomhle zatraceném vlhku nehoří málem ani troud a ti lidé se okamžitě vracejí s vodou a ulévají i to, co přece jenom chytilo. Máme je zahánět?"

"Panebože, Rencontre! Nechte je být. I vy byste běžel hasit, kdyby vám někdo podpálil dům." Tenhle chytrák taky nic nepochopil. Dobře. Tím lépe, pomyslel si la Fleur. "Sežeňte si koně. Každou chvíli se budeme muset stáhnout, jestli už ostatní oddíly taky dokončily práce. Jak jsme se domluvili, počkáte za západní branou u Neckaru. A teď zmizte," dodal nevlídně. Štiplavý puch spáleniny ho nutil ke kašli, a to byl tady, na volnějším prostranství, přece jenom čistší vzduch. Cesta ven z města bude vážně nehezká.

Vytáhl z výstřihu vojenský - chorvatský, jak se mu kdoví proč říkalo - šátek a omotal si ho kolem nosu a úst. Vzápětí vedle něj zadusala kopyta a jeho vlastní kůň opět zjankovatěl.

"Pierre, my jsme skončili. Nejvyšší čas vypadnout." Manneho poznal jenom po hlase, protože i jemu obličej zakrývala látka, takže vidět byly jen oči, navíc stíněné kloboukem. "Je to vážně o hubu. Před chvilkou jsem musel nařídit, aby jednoho z mých chlapů odnesli k řece, přiotrávil se tím smradem."

"Jedeme." Kopyta se bořila do ohavné břečky, v niž déšť a padající popel proměnily ještě před několika dny zářivě bílý sníh. Nejjednodušší a nejbezpečnější by bylo vydat se přímo k Neckaru, ke zborcenému mostu, z něhož zůstaly stát jenom pilíře, a po proudu dál na západ, ale la Fleur si zvolil nebezpečnější cestu: hlavní ulicí. Kouře bylo dost a plamenů pomálu, přesně podle instrukcí, ale musel se ještě ujistit. Příjemného málo. Manne si zřejmě také uvědomil, co a jak, a následoval ho.

Sotva vjeli z náměstí do ulice, svět ještě více potemněl. Vidět bylo jen na pár kroků. I tady odvedli chlapi přesnou práci, stejně jako v části města pod zámkem, kterou projížděl, než se zastavil na náměstí. U nejbližšího domu po levé straně stála mohutná dvouruční stříkačka obsluhovaná houfem zamračených řemeslníků, kteří právě přivlekli holýma rukama na smyku štoudev. Tažných zvířat domácím obyvatelům nezůstalo, ani co by se za nehet vlezlo. Přibíhaly ženské se džbery. Pár hasících pohlédlo na projíždějící nepřátelské seržanty a jeden si s výmluvným výrazem uplivl. Nenapadli osamělou dvojici, ale ne proto, že by nechtěli. Prostě jen nesměli dovolit ohni, aby se příliš rozhořel, a útok by je zdržel.

Dým je vzápětí dočista zahalil. Teď la Fleur neviděl nikoho, a i Manne těsně po jeho boku byl jako stín. Z kouřového šera zněl nářek, ale neviděli ani naříkajícího a dokonce ani plameny. Pak náhlý poryv větru na okamžik roztrhl šedivou mlhu a v jejích vířících kotoučích zahlédli postavu s rukou nataženou před sebe.

Výstřel se odrazil od temné masy zakouřených domů dvojitou ozvěnou a kulka proletěla la Fleurovi kolem ucha tak těsně, že zaslechl její svištění. Manne vykřikl: víc hněvem, než leknutím; od sedla vytáhl jezdeckou pistoli, cvakl kohoutkem a bleskově zamířil.

"Ne!" Střela křísla o dláždění, vyskočila jiskra, a pak nový oblak dýmu přihnaný větrem zahalil celou scénu.

"Pročs mě praštil?" ohradil se Manne rozhořčeně. Celá paže ho brněla od la Fleurova úderu namířeného na zápěstí ruky se zbraní. "Ten huncfus tě chtěl zastřelit!"

"Byla to holka," opravil ho jeho druh ochraptěle. "Malá holka, které naši chlapi před chvilkou nejspíš hodili granát do domu. A stejně netrefila." Cítil, že se mu hlava začíná motat z toho všeho kouře. "Pojeď, než se tu udusíme."

V té chvíli se svět otřásl. A ještě jednou. A znovu.

Koně se vzepjali na zadní, tančili, hrabali kopyty ve vzduchu v čiré hrůze. La Fleur se udržel na hřbetě zuby nehty a po pár okamžicích zvíře zvládl. Manne spadl a jeho kobylka vyrazila pryč. Z nebe pršel skleněný déšť - ani jedno okno v ulici z těch, které dosud unikly řádění francouzských žoldnéřů, nezůstalo celé - a spolu se střepy zabubnovaly o dlažbu droboučké úlomky kamene a cihel.

Výbuch byl tak hlasitý, že měl Pierre la Fleur pocit, jako by ho dočista připravil o sluch: najednou nastalo úplné ticho. Obloha za jeho zády plála jasnou červení a k nebi vyletovaly další a další jazyky plamenů, neuvěřitelně jasné i přes oblaka dýmu. Neklamné znamení, že apokalypsa pokračuje dalšími, menšími explozemi, které neslyšel.

Manne se ztěžka sbíral na nohy, nepříjemně potlučený pádem. Otevíral ústa, ale zvuk žádný nevyšel, nebo ho také pohltilo to nepřirozené, podivné ticho. La Fleur se mluvit nepokoušel. Podal druhovi ruku, vytáhl ho za sebe do sedla a pobídl koně stiskem stehen. Ten to ani nepotřeboval: vystřelil ulicí jako šipka, jen pryč od té hrůzy, jako by dvojitou zátěž na svém hřbetě ani nevnímal.

Jak se dostali ven z města, si žádný z nich nebyl jist. Najednou byli na břehu Neckaru, šedivé závoje čpavého dýmu zůstaly za nimi. Většina oddílu - paličského oddílu, vlastně zločinců, kdyby to nebylo ve válce - dorazila před nimi a jeden jako druhý zírali zpátky, na kouřem zahalený Heidelberg. Jako při nějaké šílené dvorské oslavě na jeho druhém konci dosud vyšlehovaly oranžové, rudé a karmínové ohňostroje, propalující se až do nízkého nebe.

A to se náhle otevřelo. Vytrvalé mžení se zčista jasna proměnilo v lijavec, zvedající rychlostí blesku ještě výše už tak vysokou hladinu řeky, naplněné tajícím ledem. Zlověstné hučení Neckaru bylo to první, co la Fleur začal vnímat, a pochopil, že sluch se mu vrátil.

"Za tohle nás Bůh stihne svým hněvem," řekl vedle něj kdosi. Ohlédl se, a spatřil dalšího z šedých kabátů svého oddílu, tentokrát Montagnea, s ohořelými vousy a vlasy a límcem propáleným jakousi zbloudilou jiskrou. "Už nám dává své znamení."

A seržant la Fleur s ním protentokrát naprosto souhlasil. Staroslavný kurfiřtský zámek v Heidelbergu právě přestal existovat, a jenom nebe se rozhodlo pro něj zaplakat.