Plamínky ve tmě

Krátká povídka psaná pro projekt Vánoce ve Středozemi o málo známé postavě z dějin Středozemě - Galathilovi z Elmova rodu. Vytvořeno v listopadu a následkem toho temné a depresivní.

Protože jsem si vybrala celkem neznámou postavu z Beleriandu v 1. slunečním věku, zmiňovanou pouze v Nedokončených příbězích, na úvod pár slov o ní. Galathil byl Sinda z Doriathu, Celebornův bratr a tedy vnuk Elma, nejmladšího bratra krále Thingola. Vcelku nic se o něm neví, krom skutečnosti, že se jeho dcera Nimloth provdala za Lúthienina syna Diora Eluchíla a po Thingolově smrti se na dva nebo tři roky stala po Diorově boku královnou Doriathu. Její tři děti, Eluréd, Elurín a Elwing, byly tedy Galathilovými vnuky. Doriath padl rukama Fëanorových synů o zimním slunovratu roku 506 Prvního věku a Nimloth při tom zahynula. Co se stalo s Galathilem, se nikde nevypráví.

Většina ženských jmen v této povídce je převzata ze seznamu doriathských jmen na realelvish.net, protože dokonce i manželky Elma, Galadhona a Galathila, které existovat prostě musely, jsou u Tolkiena bezejmenné.

Období po skončení narbeleth pro něj už dlouho nebylo dobrým časem. Jak se dny zkracovaly a noci prodlužovaly, poslední listy mizely ze stromů a déšť se tu a tam měnil v poletující sněhové vločky, Galathil rok co rok shledával, že je pro něj čím dál obtížnější ráno vstát, ustrojit se a začít se zabývat běžnými denními záležitostmi. Přesvědčit sám sebe, že má vůbec smysl pokoušet se nějak žít, místo aby si lehl na studenou, mokrou zem a prostě počkal, až duše odletí.

"Musíš odplout," řekl mu Celeborn. "Nevzdávej se tak snadno, bratře, moc tě prosím. Válka skončila. Ještě je nějaká naděje, a v Blažené zemi najdeš uzdravení ze svých ran." A v pro něj nezvyklém projevu citů Galathila objal, přitiskl ho k sobě. "Nechci přijít ještě i o tebe. Jeď a žij. Tady tě žádná budoucnost nečeká."

Poslechl, protože v duševním rozpoložení, v jakém se nacházel, by poslechl kohokoliv a v čemkoliv. Nechal se vyprovodit na jednu z bílých telerijských lodí pod pyšnými praporci noldorských a vanyarských pánů, nechal za sebou trosky Beleriandu, trosky své rodiny - a trosky svého života.

Jenomže Tol Eressëa mu úlevu ani klid nepřinesla. Stejně jako v Lindonu, během teplé části roku byl schopen pracovat, hovořit s přáteli, nějak přežívat. Jak se přiblížilo období rhîw, upadal do stále větší lhostejnosti ke světu. A k sobě samému.

"Musíš odplout, pane," řekla mu jednoho dne vprostřed narbeleth - nebyl si jistý, kolikátý narbeleth po jeho příjezdu sem to byl - Lalorneth, sousedka z jejich osady, která o něj obvykle pečovala a dohlížela, aby jedl a odpočíval, pokud se propadl do apatie. Znali se z Menegrothu, kde patřila k dámám královny Melian a později pomáhala s péčí o maličkou Elwing a její bratry. Tady na Eressëe se vzdala formálního postavení, zato se stala dobrou duší vesnice, tou, která se starala, aby věci běžely vpřed tak, jak mají. Galathil by měl být jako Thingolův synovec podle práva vládcem tohoto místa a zbytku Sindar, kteří se zde usadili, vykonávat většinu toho, co dělala ona - ale nebyl toho schopen.

"Musíš odplout," řekla mu tedy. "Přímo do Valinoru. Vyhledat uzdravení v Irmových zahradách."

A on znovu poslechl, protože už ve vzduchu cítil blížící se rhîw a bylo mu lhostejné, co s ním bude. Rybářský člun ho vysadil v Alqualondë, kde ho vyzvedl doprovod, dva muži poslaní Eärendilem - ani nepostřehl, že mu Lalorneth vzkázala. Elwing se neobjevila a jemu to vlastně nevadilo. Od doby, kdy s Celebornem a Galadriel opustil Přístavy v Ústí Sirionu a ještě před třetím Vražděním odešel přes Modré hory, ji viděl jenom jedinkrát, svou poslední vnučku; z tichého a ve svém světě žijícího děvčátka se stala osamělá a podivínská žena, která na něj hleděla, očima jeho malé Nimloth, jako na cizince. I jedno takové chladné setkání bylo pro něj více, než dokázal snést - a to byl tehdy prostředek léta. Teď se blížila Dlouhá noc.

Lórien byl právě takový, jaký mu ho kdysi popisovala Galadriel. Tiché stromy, které nikdy neztrácely listy, růžové keře kvetoucí i uprostřed zimy, teplá zrcadlová jezírka, zurčící prameny, potoky a fontány. Léčitelé v bílých řízách, Eldar i Maiar, pohybující se neslyšně mezi nimi.

Hodně času prospal. Nestaral se, kolik. Konečně se mohl poddat své únavě a beznaději, když tu nebyl nikdo, kdo by ho nutil předstírat, že ještě žije. Dny míjely nepostřehnutelně, zkrátily se ještě více a vzápětí prodloužily. Uprostřed jara si začal všímat svého okolí. Vycházel z domku, který mu vyhradili. Tak jako na Eressëe pomáhal sbírat byliny, ošetřovat stromy, sklízet ovoce. Mluvil málo, skoro vůbec, ale alespoň byl ochoten poslouchat. Dokud se čas neobrátil k uvadání. Minuly enderi, minul narbeleth, přišel rhîw, druhý, který tu trávil. Cítil, jak se z něj síla a vůle k životu znovu vytrácejí. Tak jako na Tol Eressëe. Tak jako ještě dříve v Celebornově osadě v předhůří Ered Luin, v tom šerém, prázdném bezčasí, v něž se pro něj proměnila doba mezi vypleněním Doriathu a pádem Angbandu. A jestli nedokázal nalézt uzdravení v zahradách Irmo Lóriena, pak kde tedy?

"Měla jsi mě nechat zemřít," řekl jednoho dne drobné černovlasé léčitelce, Noldë jménem Calyalottë nebo v sindarštině Calloth, která se o něj obvykle starala. Sám sebe zaskočil svou náhlou a naléhavou potřebou ji oslovit. "Už tehdy," dodal. "Bylo by mi lépe."

Vzhlédla. Měla hezkou, pravidelnou tvář se smutnýma šedýma očima a na ruce snubní prsten, i když si nikdy nevšiml, že by odcházela domů za svým manželem. Připadalo mu, že se nevzdaluje z této části Lórienu. Ale mohl se mýlit.

Opatrně položila na stůl tác s jeho večeří a obrátila k němu pohled. Bylo v něm překvapení, protože ho ještě nikdy promluvit neslyšela. Žal. A soucit.

"Myslela jsi, že jsem tě nepoznal?" pokračoval. "Byla jsi v Doriathu. O tom zimním slunovratu, s Maedhrosovými vojáky."

"Byla," přikývla. Neobhajovala se. Nehledala vytáčky.

"Pamatuješ se na mne?" pokračoval. Nebyl si jistý, čeho chce dosáhnout. Aby se omlouvala? Aby utekla v slzách? Nic z toho by jeho srdci neodlehčilo od břemene zármutku.

"Pamatuji se na tebe z Menegrothu, lorde Galathile," přikývla.

"Tak proč jsi mne tam tehdy nenechala vykrvácet a odejít do zapomnění?" naléhal. "Ani bys mi nemusela podříznout krk nebo probodnout srdce. Stačilo počkat..."

"Jsem léčitelka," odstrčila si z čela tmavou kadeř. "Ne voják. A už vůbec ne vrah."

"Smrt by byla milosrdnější, než mě odsoudit k tomuhle," mávl rukou do neurčita. "Vzali jste mi všechno. Ženu. Jedinou dceru. Malé vnoučky, všechny tři, třebaže Elwing ještě žije."

"Já jsem to nechtěla," zašeptala Calloth. Skoro neslyšně. "A nezpůsobila. Dokážu jenom napravovat následky. Copak nemáš žádnou naději, víru v budoucnost, dokonce ani tady? Ti, kdo zemřeli, nemusejí zůstat mrtví. Dveře Síní Mandosu přece nejsou uzavřené navždycky."

"Jako by byly," stiskl Galathil zuby. "Dior se vydal po cestě Druhorozených, tím jsem si jistý. Moc toho v sobě z elfa neměl. Moje dcera... moje Nimloth přišla o něj i o život v prvním květu jejich lásky. Jenom deset let za něj byla vdaná. Necelých deset let. Nebude chtít vrátit se do života bez něj. Děti... Děti..." Nemohl to vyslovit. Eluréd a Elurín, šestiletá dvojčata, která v celém svém krátkém životě poznala jenom radost, a pak skončila tak strašlivě, tak krutě a nesmyslně, kvůli barbarské pomstě. A děti patří k rodičům. Odešly s otcem, nebo zůstanou s matkou v Námově péči. Navždycky. "A pro mou ženu by bylo nesnesitelně těžké... začínat znovu v cizím světě, kde ji nečeká žádná rodina. Jenom muž příliš zlomený na to, aby se dokázal o někoho postarat. Kvůli tobě, léčitelko, teď nemohu být s nimi."

"Vyčítáš mi, že jsem ti zachránila život?" Slzy jí volně stékaly přes vysoké lícní kosti na tváře a bradu, kapaly dolů a vpíjely se do límce její róby. Kéž by se dokázal rozplakat jako ona.

"Tohle není život, Noldë. A ty nejsi o nic méně bezcitná než Maedhros, tvůj pán."

Nakonec přece jen utekla a Galathil se za to nenáviděl ještě víc.

V noci se mu zdálo o Menegrothu.

Stáli s Celebornem vedle sebe, rameno k rameni, v rukách sevřené jílce mečů. Čekali, vydýchávali se a Galathil se marně snažil z hlavy vyhnat ten obraz: jeho žena, jeho Salabeth, matka jeho dcery... mrtvá, s prázdnýma očima a rozbitou, na spánku promáčknutou hlavou. Zabitá prostě jen tak, mimochodem, jako lovené zvíře. Dýku ani nestačila vytáhnout, a když se k ní s Celebornem a zbytkem Diorovy družiny probili, bylo už pro ni příliš pozdě. Jediné, co mohli, bylo zachránit Nimloth a děti. Galathil jedinou ranou srazil Curufina Fëanorovce ohrožujícího mladou doriathskou královnu, nestaraje se o to, jestli soupeř padl nebo zůstal živ, a prchali. Vedlejšími chodbami, skrytými východy. Co nejdál od ohně, boje a smrti.

Teď, o hodně později, bylo v chodbě stále ještě cítit kouř, stěny se chvěly vzdáleným křikem, nářkem a řinčením zbraní. Galadriel, která zůstala pozadu na výzvědách, se vynořila z šera jako stín: na tváři šmouhu cizí krve, vlasy rozpletené.

"Pronásledují nás, nevzdali to. Pospěšte."

Nimloth za Galathilovými zády tlumeně vzlykla, těsněji k sobě přitiskla nejmladší dítě. Starší chlapci oba plakali hrůzou, s tvářemi zabořenými do jejích sukní každý z jedné strany. Vyrazili: Galathil a jeho bratr, obě ženy s vyděšenými dětmi a poslední tři vojáci z královy osobní stráže, kteří zůstali naživu. Nejdřív během, pak rychlým krokem, než dvojčata začala klopýtat a potácet se. Hluk za jejich zády narůstal, nejspíš se blížil. Minuli boční chodbu, která sem vedla od postranního vchodu ústícího na břehu Esgalduiny, a na jejím druhém konci zahlédli odlesky světel: luceren a pochodní. Noldorští zabijáci nebyli dál než sto kroků od nich - a zablokovali jim cestu, kterou Nimloth chtěla použít k útěku.

"Dál," naznačil Galathil víc gestem než slovy a vzal do náruče vyčerpaného Eluréda. Dítě se v jeho pažích třáslo jako osika, tisklo se k němu ze všech sil. Celeborn zvedl ze země Elurína. Míjeli soukromé komnaty královských dvořanů a rádců obrácené směrem ven z jeskyní, ale s okny natolik vysoko nad schůdným terénem, že by tudy nedokázali s dětmi vyklouznout. Museli pokračovat do nitra podzemí.

Za nimi vybuchl křik a krvavé světlo loučí bylo najednou nadosah.

"Zahlédli nás," sykl Celeborn. "Honem. Do Vrbového sálu - tam se můžeme rozdělit a zmást stopy."

Nebylo už to daleko. Sem nepřátelé dosud nepronikli a muži stačili zavřít a zatarasit vchod dřív, než k němu Fëanorovci doběhli.

"Galathile," zastavil se Celeborn na vzdálenějším konci síně. "Vezmi Nimloth, Eluréda a Elwing a běžte tudy, doleva," ukázal na chodbu mířící podzemním bludištěm ke spodním stájím. "Dva strážní vás budou krýt. Já a Galadriel se postaráme o Elurína. Sejdeme se venku, za jezírkem," zamířil k pravým dveřím.

"Ne!" odpor přišel ze strany, kde ho neočekávali. Elurín se zamrskal ve strýcově náruči jako had, div se mu nevysmýkl a neupadl na zem. "Ne! To nemůžete! Chci ke svému bratrovi!"

"Nemůžete nás rozdělit!" přidal se s hluchým vzlyknutím Eluréd, sevřený v pažích svého dědečka jako v železné obruči.

Ve stejné chvíli dopadly na zabarikádované dveře za jejich zády první rány. Celeborn se musel rozhodnout bleskově.

"Dobře! Dobře!" pustil chlapce na zem, Elurín překvapivě svižně přeběhl Vrbovým sálem a natáhl ruku k Elurédovi.

"Nimloth, podej mi malou," udělal k nim pár kroků Celeborn. "A utíkejte. Už nesmíme ztratit ani okamžik. Když budeme mít štěstí, ještě se z toho můžeme dostat."

Doriathská královna zaváhala, ale pak udělala, co po ní strýc chtěl. Elwing se rozvřískala, zbavená mateřského objetí a Nimloth jí do ruček rychle strčila svůj vak, snad v naději, že se dítě zabaví. Bez dalšího pohledu popadla za zápěstí Elurína.

"Potkáme se venku," zamumlala hluše jako ozvěna. Galathil viděl, jak to nucené rozloučení láme jeho dceři srdce - ale co zbývalo? Vyrazili doleva, Celeborn se ženou, zbývajícím vojákem a ječící holčičkou doprava. Ostré, prudké rány něčeho velkého a tvrdého, čím se Fëanorovci snažili vylomit dveře do Vrbového sálu, je pronásledovaly. Dětský nářek se lámal a odrážel od kleneb - jestli Elwing nezmlkne, pomyslel si Galathil, přitáhne pozornost vrahů k sobě a ke Celebornovi. Valar, nedopusťte to...

Dvojčata zůstala zticha. Galathil a jeden ze strážných nesli chlapce v náručí a oni byli příliš ztuhlí strachem, než aby ze sebe byli schopni vydat hlásku. Hlouběji, dál do spleti chodeb. Jestli se jim povede prokličkovat ke stájím a dostat se ven, do lesa, budou zachráněni. Ještě kousek, a měli by být v bezpečí.

Měli by - ale nebyli.

Noldor se vyřítili z jedné z bočních chodeb, když skupinka míjela další ze sálů vnitřního Menegrothu. Patnáct mužů, možná i víc. Pokud mohl Galathil v rychlosti posoudit, těmhle nevelel osobně žádný z Fëanorových synů - ale to neznamenalo výhodu. Byli zdivočelí bitkou, ve tvářích zacákaní čerstvou krví, se zbrojí zalitou a rukama rudýma...

"Běžte! Běžte dál, Nimloth!" křikl Galathil na dceru, postavil dítě na zem a odstrčil si je za záda, směrem k ní. Společně s oběma vojáky zablokovali svými těly vchod do podzemní komnaty, kam Nimloth táhla plačící syny.

Když oni tři vydrží vzdorovat dostatečně dlouho, aby měla čas s nimi vyklouznout na druhou stranu...

Vydrželi. Dlouho. Déle, než by Galathil čekal.

Když nakonec klesl na koleno, napůl omráčený úderem něčího štítu do obličeje, pochopil, že to bylo marné.

Fëanorovci se hemžili všude kolem. Vnikli do sálku zjevně i opačnými dveřmi - jak? Odřízli mladé královně poslední únikovou cestu.

Dvojčata smýkaná rukama nepřátel pryč křičela hrůzou. Volala Galathila i svou matku o pomoc. A Nimloth... Nimloth ležela na zemi tichá a nehybná, v kaluži krve z proříznutého hrdla. Tohle nebyl boj, ale sprostá vražda.

Galathil se na kolenou naposledy rozehnal dlouhou čepelí. Naposledy zasáhl. Pokusil se zvednout, vrhnout se za dětmi, ale v tomtéž okamžiku, než stačil cokoliv udělat, ho zezadu někdo bodl. Čistě, do mezery ve zbroji mezi šíjí a ramenem. Hrot noldorského meče ho srazil a přibodl k podlaze jako brouka.

Probudil se s hrudníkem sevřeným tupou bolestí. Jizva po strašné ráně, která se zhojila, ale nikdy docela nezmizela, obtištěná v jeho duši, pulsovala krví. Muselo být hodně pozdě, venku zářilo slunce, a přitom byl zimní slunovrat na dosah. Na stolku vedle lůžka měl připravené jídlo, snad snídani, snad oběd, v krbu plápolal oheň a zahříval místnost. Po léčitelce ani vidu, ani slechu. Ne, pochopil vzápětí. Byla někde poblíž. Slyšel ji, když se soustředil, její hlas utlumený zdmi domku. Na Galathila vždycky mluvila sindarsky, nargothrondským nářečím, v němž se doriathská sindarština mísila s jazykem Círdanových poddaných, zatížená v jejím případě výrazně noldorskou výslovností sykavek a tvrdých hlásek. Teď s někým hovořila ve svém rodném jazyce, rychlou quenijštinou. Od své - tehdy budoucí - švagrové a jejích bratrů kdysi, před Thingolovým zákazem, Galathil pochytil dost z jazyka Noldor, aby teď rozuměl jednotlivým výrazům, tu a tam celé frázi. Víc však vnímal melodii řeči: léčitelka se potýkala s pláčem, mužský hlas ji uklidňoval, sametově hladil, vracel naději. Poznával toho, kdo hovořil - i k němu už v minulosti mluvil více než jednou, snažil se mu dodat víru. Maia. Olórin.

"Následuje cestu Míriel a my ho nezadržíme," proniklo konečně ke Galathilovým uším. "Ať uděláme cokoliv. Nechce žít, protože nemá k životu ani sílu, ani vůli, ani důvod." Calloth zmlkla.

Následovalo dlouhé ticho.

"Naděje se rodí uprostřed nejčernější tmy a zažene ji, jako světlo lucerny," odpověděl jí Olórin po době, která se táhla jako celá věčnost. "A on dostane ten důvod, který hledá a nenalézá. Vrátím se."

Víc Galathil neposlouchal. Jídla se nedotkl a zůstal na lůžku, tupě zíraje do stropu. Nazítří bude zimní slunovrat. Dlouhá noc, nejdelší noc roku, nejdelší noc jeho života, která mu vzala všechno, co měl. Napadlo ho, že nechce vidět žádnou další. Tahle by pro něj měla být poslední.

Léčitelka vkročila dovnitř za velmi dlouhou dobu. Byly dny, kdy si zpívala, nebo kdy zpívala jemu - písně, které měly napomoci uzdravení. Teď mlčela, beze slova ho vzala za ruku a nechávala pramínek léčivé moci proudit mezi nimi, aniž by ho poháněla melodií nebo slovy. Dlaně měla chladné a chladný byl i ten proud, jímž se dotýkala jeho duše.

Nakonec vzdechla a pustila jeho prsty, srovnala mu bezvládnou ruku na přikrývce.

"Maedhros nebyl můj pán," ozvala se tiše. "Přešla jsem Led za Finrodem z Finarfinova domu, tvým příbuzným. Až v Beleriandu, po Mereth Aderthad, jsem se vdala za jednoho z Maglorových velitelů. Proto jsem byla s Fëanorovci - napravovat škody. I když můj muž padl. A doufala jsem... věřila jsem do poslední chvíle, že to skončí jinak. Po Doriathu jsem odešla na Balar. Chtěla jsem, abys to věděl, lorde Galathile."

"Padl v Doriathu?" zeptal se, aniž by otevřel oči a pohlédl na ni.

"Už předtím. V Nirnaeth," odpověď stěží slyšel. "Ve své pošetilosti, vzdor válce..." navázala po chvíli, "...jsme měli dítě. Syna. V době Obležení Angbandu se stal kameníkem a sochy, které tvořil, byly... Předstihl by jednou samotnou Nerdanel. Kdyby měl víc času. Nejsi sám, kdo každý rok s hrůzou očekává zimní slunovrat. Náš syn... zahynul v ohni. V první den Dagor Bragollach."

"Na Dlouhou noc..." zašeptal Galathil proti své vůli.

"Od té doby jsme s mým mužem každý rok, za soumraku v den zimního slunovratu," pokračovala Calloth jednotvárně, "vyhledali kámen, který by se mu líbil. Takový, z kterého by udělal sochu, kdyby mu osud dopřál delší život. Postavili jsme na něj svíčku, dívali se do plamene a vzpomínali na něj. Jedině tak mohl být na okamžik zase s námi. Dokud ten plamen nezhasl, jako on tehdy. Teď zapaluji dvě svíčky, sama. Za oba své drahé."

Vstala.

"Odpočívej," řekla tiše. "Přijde za tebou Olórin. Slíbil, že udělá..."

"Neposílej mi Olórina, Noldë," přerušil ji. "Ani Maiar, dokonce ani samotní Valar neuzdraví toho, kdo se sám uzdravit nechce." Poprvé to přiznal nahlas. Celeborn je daleko, daleko na druhé straně světa. Pouto s ním, jediné, které ho dosud drželo při životě, je příliš křehké, než aby překonalo jeho únavu a zármutek. A nikdo jiný už není. Poslední slunovrat, pomyslel si. Poslední, a pak jen útěcha zapomnění. Léčitelka může stavět svíčky na mramor a doufat, ale on víru dávno ztratil a kámen v mihotavém světle ohně by mu útěchu nepřinesl. Oni, Sindar, celá jeho rodina, byli dětmi lesa a vody a Aulëho dary jim připadaly příliš chladné. Nemluvily k jejich srdcím.

Zase spal, dlouho a beze snů, a nikdo ho nevyrušil. Když procitl, bylo poledne, slunce v nadhlavníku. Celý den uplynul nepostřehnut, nastal zimní slunovrat. Čas světla bude trvat jen okamžik a brzy přijde noc. Tma, která ho pohltí a nepustí. Tma plná mečů, ohně a krve.

Les a voda, pomyslel na totéž, s čím předešlého dne usínal, aby se zbavil té představy. Tak by měl odejít. Obklopený tím, co mu kdysi bylo milé.

Rozhodnutí přišlo samo. Ztěžka se zvedl a oblékl. Z truhly pod oknem vytáhl svazek svící, které do toho dne nikdy nezažehl jiskrou, aby prozářily jeho osamělé večery. Našel křesadlo a smotek měděného drátu. Nůž - co na tom, že se ztupí, beztak ho už nebude potřebovat. Strávil snad hodinu, snad dvě tím, že omotával drátkem paty svíček, usazoval je v jeho objetí jako v provizorních svícnech.

Když přes sebe konečně přehodil teplý plášť a nejistým krokem vyklouzl z domku, už se šeřilo.

Panovalo téměř úplné bezvětří a ve vzduchu cítil chlad. Tady, v Irmových zahradách, však dokonce ani v čase slunovratu nemrzlo a nepadal sníh. Obloha byla čistá, na západní straně ještě modrá, na východě potemnělá soumrakem. Tady by si životy jeho milovaných vnuků nevzali vlci, zima a sněhová bouře. Tady by se nestalo nic z toho.

Místo, které vybral, si vryl do paměti za teplých dnů. Břeh čisté říčky v povlovných březích, kde se v létě cákaly děti propuštěné z Mandosu nebo čekající na své rodiče. Vedle ní útlý strom, mladý smrček vysoký možná tak, jak byli Eluréd a Elurín toho dne před mnoha lety.

Bude to tady.

Čekal, dokud se úplně nesetmělo a na oblohu se nevyhoupla Eärendilova hvězda. Pak zapálil svíčku, tu nejmenší, jedinou, kterou neopatřil improvizovaným měděným svícínkem. Postavil ji na břehu, na plochý kámen. Od ní připálí všechny ostatní - jednu za každého, kdo mu byl drahý a dávno zmizel ve stínech.

Vzal dlouhou voskovici, přidržel knot nad plamínkem a umístil ji na samotnou špici stromku, nahoru, tam, kde mají své místo praotcové rodu.

"Elmo," zamumlal.

Elmo, ztracený za časů tak dávných, že se na něj on sám nepamatoval, v bitvě, která byla zapomenuta před celým věkem. Dlouho před Sluncem a Měsícem. Elmova svíce hořela rovným, bílým plamenem.

Uilossel, jeho manželka, stín ze stínů.

Galadhon, otec, zabitý trpaslíky v klenotnici Menegrothu po Mablungově boku.

Aldis, matka, vzpomínka na dětství, jemné dlaně a laskavá tvář, které zmizely z jeho života příliš brzy.

Salabeth, nejdražší, Jediná. Její oči, její smích, její ruce, jimiž ho držela kolem pasu, jimiž si tiskla k prsům jejich novorozenou dceru. Její láska k přírodě a rostlinám - jak by byla šťastná, kdyby mohla být tady, s ním, hledat stále nové a nové byliny, zapáleně diskutovat s léčiteli o jejich užití. Její svíce plála jasně, jako ona sama celý svůj život.

Nimloth, jejich bílá květina, kterou si smrt vzala časně, nedopřála jí lásku milovaného muže a objetí dětí déle než pár chvil.

Eluréd. Elurín. Dva plamínky vedle sebe, tak jako byli oni za života. Jeden vedle druhého, než je zhasí severák.

Galathilovy prsty se zachvěly. Ještě hodně svící zbývalo. Ještě hodně těch, kdo prošli jeho životem a zanechali po sobě bolestivou ránu v srdci.

Thingol, přísný a vznešený. Chladný, ale spravedlivý.

Melian, neuchopitelná a nepochopitelná, nejspíš stále ještě někde poblíž, a přitom nedosažitelná, jako bývala vždycky.

Líbezná Lúthien, hořící jasně a rychle jako létavice.

Její syn Dior, daleko na cestě za kruhy tohoto světa.

Finrod. Angrod. Aegnor. Noldorští bratranci, plameny ve větru.

Orodreth. Finduilas. Ti mladší. Ti důvěřivější. Ti bezmocnější.

Daeron, nespřízněný krví, ale přítel od dětství, který příliš věřil své šťastné hvězdě, než ho sežehla na prach.

Beleg, jenž učil Galathila a Celeborna jako chlapce střílet z luku a přežít v divočině.

Mablung, otcův druh narozený ve stejný den jako Galadhon, jenž ve stejný den i zemřel.

Všichni ti, kdo zůstali ve Středozemi, ztratili se z Galathilova života odvátí větrem sudby, kteří už se s ním nejspíš víckrát nepotkají.

Zvedl poslední svíčku, připálil knot od dohořívajícího oharku a upevnil ji na větev sousedící se Salabethinou.

"Tahle je moje, Valar," zašeptal noční tmě, lhostejnému vánku, který se přiletěl podívat a něžně pohupoval větvemi smrku. Stromek zářil do noci a v plamíncích svíček tančily Galathilovi před očima tváře. "Až dohoří, odejdu."

Ticho. Velebné, kouzelné ticho nejdelší noci roku. Díval se do světel a cítil se smířenější než všechna ta dlouhá léta předtím. Zase byli spolu, on se svou ztracenou rodinou. Hřál se v teple jejích mihotavých osudů.

Kdesi za ním praskla větvička sešlápnutá neopatrným chodidlem. Ten zvuk, jindy neslyšitelný, stačil, aby jej vytrhl z útěchy dávných dnů do přítomnosti, v níž byl sám. V níž byl poslední zrovna jako jeho svíce.

Otočil se.

Noldorská léčitelka stála na hraně kruhu světla vrhaného desítkami světel na stromě vzpomínek. Olórina měla za zády. A za ruce se jí drželi dva malí černovlasí chlapci s doširoka otevřenýma, rozzářenýma očima. Dvě děti, jako odraz v zrcadle. Dvojčata, jejichž svíce hořely vedle Nimlothiny.

"Nádhera," vydechl Elurín. "To jsi připravil pro nás?"

"Čekal si tu na nás, dědečku?" přidal se Eluréd. "Tohle je nejkrásnější překvapení, jaké jsme kdy..."

Galathil neklesl na kolena záměrně, prostě na ně upadl jako zasažený bleskem. Nemohl dýchat, slova se mu zadrhla v hrdle. Slzy, které nikdy od té noci v Doriathu nedokázal prolít, mu najednou vyhrkly na tváře. Pokud byl tohle přízrak, nějaká krutá a šalebná hra, která se s ránem rozplyne...

Vzápětí měl plnou náruč dvou teplých dětských těl a chlapci ho neohrabaně objímali kolem krku. Jejich prstíky, nemotorné, jako u každého, kdo teprve přednedávnem vyšel ze Síní Mandosu a ještě si nestačil zvyknout na své nové tělo, cítil ve vlasech a na šíji. Plakal, a děti plakaly s ním. Žalem z odloučení. Radostí ze shledání.

A desítky životů pominulých, ale nezapomenutých, vrhaly odlesky do jejich tváří svými plamínky naděje.

Poslední svíčka pohasla nad ránem. A Galathil odešel. Se spícími dvojčaty v náručí zachumlanými do jeho pláště, každým na jednom lokti, a s jejich tmavými hlavičkami důvěřivě přitisknutými z obou stran ke klíčním kostem. Cesta do chaty, kde žil, byla dlouhá a on zesláblý zármutkem a hladověním, ale ničím si nebyl víc jist, než že své vnoučky donese v pořádku domů. Ochrání je před vším, co by je snad mohlo čekat.

Za rok sem přijdou všichni tři společně a rozsvítí svíčky na stromě nad potokem, aby zářil do noci slunovratu jako maják. Budou čekat, budou věřit. Budou žít s nadějí na šťastnější budoucnost. A jednou se jí dočkají.