O labutích a zmrzlých fontánách

Druhý text, který vznikl pro projekt Vánoce ve Středozemi 2019. Tuor a Idril se poprvé doopravdy setkávají a vzájemně oťukávají v knihovně Turgonova domu v Gondolinu.

O labutích a zmrzlých fontánách

Nepůjdeme, řekl král. Pán vod nám poslal své varování a vyslance tlumočícího jeho vůli - ale Ulmo je daleko, jeho moc se stahuje z velkých řek. Kolik toho může vědět o budoucnosti, o tom, jakým směrem se obrátí kolo války? Cesta k moři by byla strastiplná, nebezpečná a bez záruk do budoucnosti, protože téměř celý Beleriand je v rukou Morgotha a jeho následovníků - orli sotva před pár týdny přinesli zvěst o pádu Nargothrondu, takže už jenom ostrůvek Doriathu a vzdálený Balar zbývá v moři nepřátel. Jak dlouho vytrvají? Vždyť sám Ulmo kdysi slíbil, že Gondolin zůstane stát jako poslední.

Mimo něj pro nás záchrany nebude. Jak bychom ho mohli opustit?

Vskutku, jak?

Idril vyhlédla z okna. Bílé město na pahorku stojí pevně, je bezpečné a teplé, ale cesty kolem zavály sněhem, umrzly v ledových závějích. Hrozivá mračna pohltila Okružní hory až do půli svahů, spolkla sluneční kotouč a světlo zešedivělo, zmatnělo. Odejít odsud, z tohoto útočiště, by jistě bylo krokem zoufalců, cestou o kousek blíž k záhubě. V tom má jistě pravdu otec, v tom mají pravdu i Maeglin, i Salgant, kteří si nepřejí opustit, co tak dlouho budovali - proč mne tedy srdce zrazuje před jejich opatrnou moudrostí?

Už jednou jsme odešli do ledové tmy a skučícího větru; proti vůli Mocných ze Západu a ke zlému konci, pomyslela si. Nebylo by lépe teď vykročit do nejistoty s jejich požehnáním, a třeba se dočkat nové naděje?

Jen samotný pohled z okna ji od toho úmyslu zrazoval, byť bylo zřejmé, že k takové cestě by uprostřed zimy nikdy nedošlo.

Otřásla se a vykročila dál, lehounce, tiše. Její bosé nohy se po kotníky bořily do měkkých koberců, jimiž byly vystlány všechny vnitřní komnaty a chodby Královy věže. Pohybovala se bezhlučně, jako by plula po oblacích z vlny a hustých kožešin. Ani jediný zvuk navenek neprozrazoval bouři v její duši.

Vždyť osud už přece vkročil do bran Gondolinu. Osud v podobě přísného cizince, posla Pána hlubin kráčejícího v šlépějích sudby.

Dveře se na naolejovaných pantech otevřely rovněž beze zvuku.

V otcově knihovně bylo tepleji než v chodbě a šero působilo vlídně, docela jinak než táhlé stmívání venku. Ráda tu sedávala s knihou nebo šitím, dýchala vůni starého papíru a kůže, ráda se dívala do ohně v krbu a oddávala se příjemným vzpomínkám. Tohle byla její svatyně, její útočiště.

Když však proklouzla dveřmi, zavřela za sebou a otočila se do místnosti, pochopila, že prázdnotu tohoto místa už někdo narušil.

Čekala by Pengolodha nebo některého jiného z gondolinských učenců, kteří měli svolení královu knihovnu užívat; muž, jehož zprvu viděla jen jako temný obrys proti světlu od okna, však nebyl nikým z nich.

V první chvíli ho nepoznala.

Viděla ho jenom jednou, tehdy, když poprvé vkročil do města s Voronwëm po boku a směle, bez bázně přednesl před jejím otcem své poselství - dalších porad se neúčastnil, čekal, až mu král sdělí své rozhodnutí. Zapamatovala si ho jako vysokého, zachmuřeného válečníka v opeřené přilbě a zbroji, se štítem na zádech, jemuž se u nohou rozplýval mořský plášť nesoucí Ulmovu pečeť; zapamatovala si velitelský hlas, jímž pronášel slova svěřená mu jeho pánem, zapamatovala si i hrůzu a nejistotu, která jí v té chvíli vstoupila do srdce: děs, že ztratí jediný domov, který tady, v Beleriandu má, a nic nedostane oplátkou. Zjevně si za majestátní postavou Ulmova posla ani nevšimla člověka Tuora.

Ten, který k ní teď nejistě vzhlédl ze sedadla umístěného ve výklenku okna, byl hubený mladý muž se slámovými vlasy a modrýma očima, v ničem nepodobný tomu, jehož si pamatovala. Úplný hoch, pomyslela si, vzdor tomu, že tvář měl dosud bledou, během dlouhé cesty v nelítostném počasí ošlehanou větrem a poznamenanou mrazem. Kdyby si odmyslela krátkou bradku, stejně plavou jako jeho vlasy, vlastně by se dost podobal jinému chlapci, který na tomto místě sedával ještě před pár lety...

I když pro něj, Druhorozeného, byla ta léta nepochybně delší. A zároveň příliš krátká. Nechtělo se věřit, že Huor, jemuž tehdy bylo - kolik? Patnáct jar? Nebo jen čtrnáct? - už dávno není. Tím méně, že tenhle tady je jeho dospělý syn.

Mladík se zatím kvapně zvedl a opatrně odložil na lavici vedle sebe knihu a povoskovanou tabulku, již měl dosud na kolenou. Poklonil se princezně s úctou a na pohled hlouběji, než dělávali gondolinští páni.

"Paní," promluvil v sindarštině, zrovna jako předtím před jejím otcem, ale mnohem tišeji, nejistěji. Měl stejný přízvuk jako elfové od Mithrimu, zatímco Huor a Húrin tehdy hovořili s trochu jiným, bližším noldorské výslovnosti jazyka. "Doufám, že jsem tě nepolekal," pokračoval kvapně. "Nevěděl jsem, že se sem do knihovny dnes někdo chystá. Král Turgon mi dovolil ji využívat, ale nikdy bych si nedovolil překážet, kdybych věděl..." Zarazil se pod jejím pohledem. Všimla si, že ho neoplácí a dál klopí oči k zemi.

"Ne, jistěže jsi mne nepolekal," odpověděla kvapně. Slova se jí na jazyce ohýbala nějak s obtížemi; připadalo jí to dlouho, co naposledy vedla hovor v sindarštině; v Gondolinu mluvili téměř všichni jejím rodným jazykem. Málo si Turgon v jejich od světa odříznutém útočišti dělal z příkazů a zákazů vzdáleného doriathského krále. "Samozřejmě zůstaň, můj pane Tuore. Místa je tu dost a hosté jsou v našem domě vítáni všude."

Přešla ke krbu v rohu místnosti a natáhla k němu ruce. Plameny tančily po velkých polenech a příjemně hřály, vyháněly zimu z kostí.

"Líbí se ti naše město?" obrátila se k člověku u okna. Neposadil se zpátky, díval se po ní zpod přivřených víček, rozpačitě, a v prstech žmoulal lem kabátce jako žáček před učitelem. Turgon nechal Ulmova posla obléknout jako elfího prince, všimla si. Zrovna tak, jako kdysi Huora a Húrina. A zrovna jako jeho otec i strýc teď i tenhle mladý muž elfa připomínal, postavou, držením těla, řečí - jenom vousy ho prozrazovaly. A jakási vnitřní nejistota, jakou necítila z žádného z jeho dvou příbuzných před ním. Pocítila zvědavost, puzení poznat toho chlapce blíž. "Tvůj otec jím byl nadšený, i když s námi žil jenom jediný rok."

"Můj otec?" zopakoval, jako by o tom slyšel poprvé. Teď teprve na okamžik vzhlédl a střetl se s ní očima. Vzápětí stejně rychle sklopil pohled.

"Huor, syn Galdorův. Nevěděl jsi, že pobýval se svým bratrem v Gondolinu a král je choval v úctě?"

"Ano, ovšem," vyhrkl rychle. "Slyšel jsem o tom." Odmlčel se. "Král mi už sdělil, jak rozhodla rada," dodal po chvíli. "Zdá se, že já zde setrvám o něco déle než můj otec. Pokud osud dovolí, vzdor Ulmovým slovům." Pohlédl z okna, u něhož stál, a zase měla Idril pocit, že to dělá, jen aby se očima vyhnul jí.

"Znepokojuje tě rozhodnutí krále a rady?" zeptala se a vrátila k němu do okenního výklenku.

"Jenom myslím, že bychom měli důvěřovat radám mocnějších a moudřejších, než jsme my sami," odvětil. Vzápětí na jeho zachmuřené tváři Idril poprvé spatřila zárodek úsměvu. "I když chápu, že opustit takovou nádheru by pro váš lid bylo možná až příliš těžké." Špičkami prstů setřel kapky mlhy vysrážené na kulatých sklíčcích tvořících okenní výplň. "Přál bych si umět vytvořit podobnou krásu, ale bojím se, že to mi nikdy nebude přáno. Nejsem ani elf, ani mráz..."

"Mráz?" užasla Idril. Teď, když vystoupila do výklenku a vyhlédla ven, pochopila, o čem Tuor mluví.

Králova fontána dole na náměstí byla hluboká a sytil ji horký pramen, jenž nezamrzal ani v těch nejtužších zimách. Jen na hladině se místy utvářela tenká vrstvička neustále se lámajícího ledu. Samotná představa praskající ledové krusty v králově dceři doposud vyvolávala znepokojení natolik silné, že se během zim snažila pohledu na rozlehlou vodní plochu na Králově náměstí vyhýbat. Teď poprvé si uvědomila, že vodotrysky v ní, Ecthelionovo dávné dílo, vzdor mrazu stále pracují - voda z nich však při své cestě vzhůru a zpátky dolů tuhne a vrstvu za vrstvou vytváří kolem sama sebe tuhé ledové obrazce, na něž bez přestání dopadají, proudí po nich a zamrzají na nich další a další rychle chladnoucí kapky. Ledová socha narůstající každým okamžikem, nepatrně, ale vytrvale, stále živé dílo pozoruhodnější než všechno vytvořené nejlepšími noldorskými sochaři. Let tančící vody ztuhlý v okamžiku a ve věčnosti, dokud nepřijde obleva.

Ještě nikdy si Idril nepovšimla, jak půvabné je ve skutečnosti dílo samotné zimy. Snad proto, že nikdy předtím nepokládala mráz za něco krásného a hodného obdivu.

"Připomíná mi to zimu u nás doma," pokračoval mladý muž, aniž by se na ni podíval. "V Mithrimských horách, kde jsem vyrůstal, bylo mnoho vodopádů a jezírek, často ukrytých v hlubokých roklích. Někdy, ve velkých mrazech, se všechny ty vodopády a peřeje proměnily v led, stejně pevný jako kamenné kaskády v našich jeskyních. Když vysvitlo slunce a rozešly se mraky, zářily tak, že ten jas zrovna bodal do očí. Byly jako křišťál, tak neuvěřitelně čisté a jiskřící. Nic krásnějšího jsem neviděl." Odmlčel se. "Odpusť. Mluvím bláhově. Ty, paní, jsi jistě spatřila spoustu takových drobných zázraků - i mnohem větších. Když jsem byl chlapec, vyprávěl mi můj pěstoun často, že si Noldor přinesli ze Západu mnoho klenotů, jimž se nic nemůže vyrovnat. Teď, když se dívám na vše město, tomu věřím."

"To ano," řekla Idril, zahánějíc vzpomínku, "ale o dost víc jsme na té cestě ztratili. A proč by divy tvořené samotnou přírodou měly být méně cenné?"

Jako v odpověď na její slova jeden jediný čirý paprsek sklánějícího se slunce proťal nízké mraky i sedla horských hradeb chránících Gondolin a pozlatil zmrzlé kaskády vodotrysků na Králově fontáně, rozzářil je světlem Laurelinu. Ten okamžik byl překrásný a tak pomíjivý, až se jí dech zadrhl v hrdle. Tuor naopak vydechl potěšeně a překvapeně a na tváři se mu na nepatrný okamžik objevil výraz dětského nadšení.

"Máš rád kouzlo zimy, a přesto se držíš v knihovně, Huorův synu," řekla dívka, když se mraky znovu zatáhly, jas pohasl a na Gondolin se začal snášet časný zimní soumrak. Dosud si to neuvědomila, ale bylo zjevné, že nejkratší den roku, zimní slunovrat, je blízko, pokud už nenastal.

"Vaši léčitelé mi radili zůstat v teple, dokud se mi nezahojí omrzliny a poranění z cesty sem. Pokládám to za rozumné - zjevně vědí, co dělají."

Zase to bodnutí vzpomínky. Zaplašila je.

"A mezitím se zabýváš - čím? Můj otec tě nechal dlouho čekat na své rozhodnutí."

"Opravdu dlouho. Obával jsem se, jaké rozhodnutí to bude - ale vlastně jsem ho čekal." Úsměv Tuorovi sklouzl z tváře. Na okamžik zahlédla lesk v jeho očích, než je opět odvrátil stranou, ke své knize a tabulce. Všimla si, že do povoskované vrstvy na ní něco napsal kostěným stylem: neumělá, dětsky kostrbatá fëanorejská písmena, jejichž význam se nesnažila rozluštit. "Nemarnil jsem zbytečně čas, paní. Jestli mám zůstat, je mnoho věcí, které se budu muset naučit. Voronwë mi laskavě ukázal znaky tengwar a vysvětlil mi jejich systém, učí mne vašemu jazyku a našel mi knihy, které budu potřebovat. Neuvědomil jsem si předtím, že tady v Gondolinu lid všech Domů mluví převážně quenijsky a já nebudu rozumět ani slovo. A číst a psát dovedu jenom v daeronských runách - to mi tady také stačit nebude. Pokud po mně ale žádáš jiné služby, princezno, poroučej. Ty jsi paní tohoto domu a tvá vůle je mi rozkazem."

Zase pocítila jeho nejistotu a obavy. Sebevědomý posel Pána hlubin, kterého viděla před pár dny stát a hovořit před Nejvyšším králem Noldor, jako by s tímhle chlapcem neměl vůbec nic společného. Co se v něm děje, že nevzhlédne, nepodívá se jí do očí, neusměje se na ni, dokonce ani když jí vypráví o svém dětství?

Zvedla k němu bílou ruku a přiblížila prsty k jeho tváři. Vousy na jeho bradě byly překvapivě měkké a příjemné na dotek. Idril se nikdy předtím nedotkla muže, který by nosil bradku - mezi elfy byli takoví vzácností a Mahtana, jediného z nich, kterého potkala, viděla jen několikrát ve svém raném dětství - a na dálku. Húrinovi, staršímu z hadorovských bratří, už sice v době jeho pobytu ve městě nad horním rtem rašilo plavé chmýří, ale řádným vousem by se je nazvat neodvážila, byť chlapec je nepochybně za svou mužnou ozdobu pokládal.

Její dotek byl letmý, ale Tuora stejně vyplašil svou důvěrností tak, jak by žádného elfa nikdy nevyděsil. Spatřila úlek v jeho očích a rychle spustila paži podél těla.

"Řekni mi tedy, Tuore," pronesla tiše, nechápavě, "proč se mne bojíš?"

"Nebojím se!" vyhrkl a vzápětí znovu zabodl pohled do kožešin, jež vystýlaly okenní výklenek. "Nechtěl jsem tě urazit, paní Idril," dodal spěšně. No vida, přece jenom si zapamatoval její jméno - už začínala pochybovat, když ho doposud ani jednou nepoužil. "A po pravdě nevím, čím jsem tě urazil."

"Ani já si nejsem vědoma urážky," řekla princezna. "Ale ty mi připadáš, jako bys kolem mne kráčel po Ledu. Možná jsem se já nevědomky dotkla tebe?" Ukázala k sedátkům u okna. "Udělejme si pohodlí a řekni mi, co je v nepořádku."

Sedla si, vzhlédla a zjistila, že Tuor proti ní dál stojí a vypadá ještě vyvedenější z míry než předtím. Čím méně chápala jeho počínání, tím víc ji zajímalo, co mu běží hlavou.

"Teď opravdu nevím, můj pane Tuore, co se stalo. Navrhla jsem ti něco, co tě uvádí do rozpaků nebo se protiví obyčejům tvého lidu?" zeptala se.

"Já jsem..." začal, pak zavrtěl hlavou. "Všechno je to takhle nevhodné!" vypálil nakonec. "Ty jsi princezna, paní, dcera krále Noldor, který je nadto mým hostitelem, a já psanec, uprchlý otrok bez domova, živý jen z vaší milosti. Nemám právo zůstávat s tebou v jedné místnosti, sedět ve tvé přítomnosti, jenom na tebe pohledět, a tvou laskavost jsem si nijak nezasloužil. Vždyť tvůj vznešený otec odmítl radu Pána moří, kterou jsem mu přinesl."

Idril nevěděla, zda má být polichocena nebo zděšena.

"Proč bys to právo neměl? Sama jsem tě vybídla, abys zůstal a posadil se ke mně."

"Nechci proti sobě popudit krále. Ani tebe, paní."

"Z jakého důvodu?" nepochopila.

Mladý muž se odmlčel, jako by uvažoval, co může říci a co ne. Jako by hledal slova, rozmýšlel se.

"Budeš mne asi pokládat za hlupáka," řekl nakonec. Najednou vypadal, že se mu ulevilo, když došel k nějakému rozhodnutí. "Za blázna, který míchá zkažená jablka se zdravými tak dlouho, až sám neví, která ještě může jíst. Omlouvám se ti předem, paní Idril. Nevím, jak mám hovořit se vznešenou a tak půvabnou dívkou, jako jsi ty. Co si mohu troufnout, a co už je za hranicí."

"Tak se konečně posaď a řekni, nač jsi myslel," vybídla ho se vzrůstající zvědavostí, netrpělivě. "Pochopila jsem, že jsi v životě nepoznal příliš mnoho žen, které by s tebou chtěly vést hovor. Uvedla jsem tě do rozpaků svým návrhem."

"To ano," pousmál se, sedl si proti ní vedle své knížky a konečně vzhlédl. Teď viděla, že jeho úsměv poprvé dosáhl do očí - měl je světle, mořsky modré; letní obloha potažená oparem stoupajícím z vody. "Nenapadlo mne doteď, že bys byla ochotna se mnou mluvit stejně, jako mluvím s Voronwëm... jako přítel."

"A co jsi očekával?"

Vzal do prstů kostěný stylus ležící na psací tabulce a mimoděk si s ním pohrával, zatímco mluvil.

"Bál jsem se, že je to nějaká hra. Nějaká lest." Nadechl se. "Tři roky jsem byl otrokem, nevolníkem Lorgana, předáka mužů z východu. Na začátku... mi bylo necelých šestnáct let. Než jsem se naučil ostražitosti, několikrát jsem doplatil na svou přílišnou důvěřivost." Podíval se do houstnoucího šera za oknem. "Stalo se třeba, že si mne nechala poslat Lorganova sestra, vdova, která žila v jeho domácnosti, abych vyměnil shnilá prkna v podlaze její světnice a nasekaný rákos, kterým ji měla pokrytou. Zatímco jsem dělal, co po mně chtěla, poslala svou osobní služebnou na nějakou pochůzku. Zůstala se mnou sama - pár minut, ne víc - v jedné místnosti. Ani na mne nepromluvila, nepřiblížila se. Chviličku na to dovnitř vtrhl její bratr, obvinil mne, že jsem svou přítomností těžce urazil čest jeho sestry i jeho vlastní, a nechal mne ztlouct do krve, jako psa. Myslel jsem, že mne zabije. Teprve mnohem později jsem pochopil, že na mne nastražili past záměrně. Neměl jsem tušení, že mezi nimi, lidmi z východu, není přijatelné, aby žena, jakkoliv stará, zůstala o samotě v jedné místnosti s cizím mužem, a navíc nevolníkem. Věděli, že jsem nějak spřízněný s knížaty Hadorova Domu, a chtěli mě zlomit, ukázat mi, kde je teď mé místo."

Když spatřil její zděšení, povzdechl si.

"Nechtěl jsem zopakovat své staré chyby, a zjevně jsem se tak dopustil nových. Nejspíš mě opravdu začneš pokládat za mimořádného osla, princezno Idril, protože jsem tě urazil doopravdy. Srovnávat tebe, laskavou a moudrou paní Noldor, s východňanskou vdovou, třebas jenom v duchu..."

Za osla ani jakékoliv jiné zvíře ho považovat nezačala ani v nejmenším, naopak - hoch se jí líbil čím dál víc. Svým váháním i svou upřímností.

"Příliš mi lichotíš - nejsem ani tak laskavá, ani tak moudrá, jak si myslíš," řekla nahlas. "Ale je pravda, že způsoby Eldar jsou jiné."

"Ovšemže jsou! Žil jsem tři roky v domě lorda z Východu, než jsem mu uprchl, a byla to tvrdá škola, ale předtím jsem skoro šestnáct let nazýval otcem pána z hithlumských Sindar. Nevím, proč mě všechny ty zlé vzpomínky přinutily zapomenout na hezké věci, které jsem prožil před nimi."

"V tom se vy, Druhorození, od nás zase tolik nelišíte. Mnoho mých dětských vzpomínek se pojí s pozdějším zármutkem. I dost toho, co prožívám dnes, a přitom bys jistě řekl, že musím být šťastná v míru našeho skrytého království. Ty se díváš na Královu fontánu pokrytou ledem a vidíš slunce jiskřící na zmrzlých vodopádech v Mithrimských horách. Já se dívám na totéž, ale místo krásy si připomínám jenom... Ne, nemohu to říci."

Teď to byla ona, kdo uhnul očima. Lokty opírala o kolena a ruce se jí třásly. Za šera, jaké se snášelo venku, by se neodvážila podívat na krustičku ledu na vodní nádrži dole. Pochodně a lucerny postavené po obvodu Králova náměstí se v ní bezpochyby odrážejí, jak je služebníci se soumrakem zažehli. Co by se jí v těch odlescích zjevilo pod hladinou? To, co obvykle - matčino tělo, mizející v černé hlubině mezi věčně pohyblivými krami na Helcaraxë? Nebo to, co zahlédla naposledy, pár dnů před tím, než Voronwë přivedl do města tohoto mladého cizince - znepokojivá vize, v níž v hlubinách Královy velké fontány mizel velký černý stín plný pohasínajích ohnivě rudých záblesků, zatímco voda kouří a syčí a někde u dna se světlo pochodní naposledy zableskne na zlatem vykládané zbroji?

"Paní, máš ruce jako led," vytrhl ji ze vzpomínky mladý hlas. Cizí prsty se dotýkaly jejích spojených dlaní. "A jsi bosa. Žádný div, že jsi prochladla. Od okna sem jde zima. Dovolíš, abych ti půjčil plášť? Beztak jsem ho dostal od služebníků tvého otce."

Teplá vlna jí obemkla ramena a Idril se vzdor osudu, vzdor vší hrůze minulosti i stínům budoucnosti zasmála.

"Nejsem tak křehká květina, aby mne skolil mráz, Tuore, synu Huorův," řekla nahlas. "Jestli cítím nějaký chlad, není to kvůli zimě venku. I já váhám, zda se smířit s rozhodnutím svého otce, zůstat nečinně tady a čekat, zda si nás osud najde."

Podíval se pochybovačně na její nohy, bílé jako sníh, pod lemem světle modré sukně.

"Jsem zvyklá chodit bosa - nemusíš mít obavy," dodala. "Necítím zimu. Vlastně..." Vlastně necítím zimu na nohy nikdy, vůbec, od té doby... To bylo, co nedořekla, dokonce ani v duchu, sama pro sebe.

"Slyšel jsem, že tě přezdívají Celebrindal, protože ráda chodíš bez obuvi. Ale nikdy by mě nenapadlo, že i v takovémhle počasí," osmělil se.

"Ale určitě ti neprozradili," opáčila, než se stačila zastavit, "proč mi tak říkat začali a kdy. Že mi to přízvisko prvně dal můj bratranec Aikanáro... Aegnor... vlastně žertem. Protože když jsme přišli k Mithrimu, kde jsi ty o tolik let později prožil své dětství, měla jsem chodidla plná stříbrných jizev. Od omrzlin a ledových střepů z Dálného Severu, které mi rozedraly boty i nohy - tehdy jsem byla ještě děvčátko a nevydržela jsem tolik, co ostatní... U Mithrimu poprvé jsme byli schopní se tomu zasmát. To od té doby chodím raději bez bot."

Proč prvně po desetiletích cítila takové nutkání znovu před někým mluvit o své nejhorší noční můře, sama nechápala. Tím méně, že tím někým byl úplný cizinec - posel Mocnosti, který se před jejíma očima proměnil v plachého chlapce, jenž zažil už příliš temných věcí.

"Och, princezno..." teď vyděsila zase ona jeho.

"Tak, Tuore. Tys přišel do Gondolinu mrazem a ledem... a já také. Závidím ti, že se můžeš dívat na zamrzlé vodotrysky a vidět půvab, ne hrůzu. Chtěla bych také umět znovu hledět na svět takovýma očima, očima nevinných."

"Bláznů, jako jsem já, chceš říci," zasmál se. Teď, když se osmělil, zapomněl na svůj ostych před královou dcerou a na své rozpaky, zda se před ní nechová nějak nevhodně, se mu vrátila bezprostřednost. Více než předtím jí připomínal Huora. "Budeš mít jednou syna, paní Idril. Jsem si tím jistý. A ve světle jeho lásky a upřímnosti se znovu dokážeš podívat na svět jako dítě."

Řekl to lehce, ale jejím uším to znělo jako proroctví.

"Chtěla bych věřit, že i tuhle zprávu mi po tobě posílá Ulmo," odvětila. "Opravdu bych si to přála."

"Možná ano. Ale třeba jsou to jenom slova pošetilce z Druhorozených, který by chtěl každý den žasnout nad divy tohoto světa - než ho bude muset navždycky opustit. Ztratil jsem svou rodinu brzy; snad proto se snažím najít si jiné hezké věci, z kterých bych se mohl těšit, dívat se na ně se stále novým úžasem."

"To tě učil tvůj pěstoun? Šedí elfové od Mithrimu nám kdysi dávali mnoho podobných rad. Málokterou jsme následovali."

"Adar Annael, ano. To kvůli němu jsem tady, princezno."

"Jak by to bylo možné?" užasla.

"Podívej se," vylovil ze záňadří koženou šňůrku, přetáhl si ji přes hlavu a podal jí do dlaně dřevěný přívěsek, který na ní nosil: drobounkou labuť, jako živou, vyřezanou ze světlého dřeva s očkem na hřbetě mezi titěrnými křidélky, kudy se dala provléknout šnůrka nebo řetízek. "Adar Annael měl labuť ve znaku - miloval ty velké ptáky a naučil mě lásce k nim, když jsem byl ještě děcko. Mezi Sindar od Mithrimu bylo zvykem slavit nejdelší noc roku, dávat si navzájem drobné dárečky. A také něčím dobrým přilepšit zvířatům, která jsme milovali. Den po slunovratu jsme chodili za svítání krmit labutě na jezírcích kolem naší jeskyně zrním, hrachem a zbytky zeleniny a ptáci přicházeli, nechávali se pohladit. Některé labutí páry totiž zůstávaly i přes zimu a neodlétaly k jihu právě kvůli elfům - zvykly si na ně za ta léta, zamilovaly si je. Annael s nimi mluvil. I Eldar sami měli málo, ale nikdy nezapomněli na své labutí přátele. Věříš, že to jsou mé nejhezčí dětské vzpomínky?"

"Věřím," zašeptala Idril. Viděla tu scénu před sebou: muže a dítě v kalném svítání u polozamrzlého jezírka ve skalách, do něhož spadají rampouchy vodopádů, lesknou se ve vycházejícím slunci a bílí ptáci na bílém sněhu se shlukují v hejnech kolem: bledé nevěsty, přízraky minulosti, předzvěst budoucnosti.

"Zůstaly nezkalené pozdějším žalem," pokračoval zatím Tuor. "Protože když jsem utekl od Lorgana a žil v kopcích sám, vrátil jsem se k tomu, co jsme s Annaelem dělali v mém dětství. Připadalo mi, že to tak bude správné. Chodil jsem k jezerům krmit labutě, pokud bylo čím, a mluvit s nimi, protože jinému živému tvoru jsem se svěřovat nemohl. Víš, připadalo mi to zvláštní, ale pamatovaly si mne i po létech. Přicházely, dovolily mi, abych se jich dotkl. Zdálo se mi, že si vzpomínají i na mého pěstouna, snaží se mne vyptat, co se s ním stalo."

"Velcí ptáci jsou učenliví, moudří, a labutě slouží Ulmovi, stejně jako orli náležejí Pánovi větru," mínila princezna. "A věděl jsi?" dodala. "Co se stalo s Annaelem?"

"Jak bych mohl? Chci věřit tomu, že nalezl Noldorskou bránu, došel někam na jih, k moři, vyvedl zbytek svého lidu do bezpečí. Nějak jsem doufal, že ho ještě jednou uvidím, před koncem. Ale jestli ne, spokojím se s nadějí, že je v pořádku, živ a zdráv, jak jenom na dosah Stínu lze." Odmlčel se. "Později, když jsem opustil domov, mne právě labutě dovedly do Vinyamaru, k prázdným síním tvého otce. Křídlo vyobrazené na štítu, který tam zanechal, jsem vzal jako znamení, že je ta zbroj určená pro mne."

"A přišel jsi sem jako posel Sudby."

"To stěží. Sudbě se vzdorovat nedá - ale mým slovům, Ulmovým slovům, král neuvěřil."

"Bojím se..." zašeptala Idril, "že uvěřil až příliš. A nechce to přiznat ani sám sobě, tím méně někomu z nás. Síla, kterou jenom zahlédl v Nirnaeth Arnoediad, ho vyděsila - a on se rozhodl k ní být slepý. Vědomě."

"Když tohle víš, princezno, proč se nepostavíš jeho rozhodnutí? Proč se nesnažíš změnit jeho názor?"

"Protože jsem jeho jediné dítě. Kdo by měl stát při něm, když ne já?" Přejela špičkou prstu po drobných křidélcích dřevěného ptáka - byla menší než nehet malíku a stejně tenounká. "Jsi šťastný muž, Tuore. Tvůj první otec je mrtev, zemřel jako hrdina, tvůj náhradní otec daleko, a ani jeden z nich už nemůže pochybit ve tvých očích. Ale já se o toho svého zoufale bojím. Moje matka zahynula - nikdo jiný tu pro něj není. Neopustím ho."

"Jestli jsem šťastný?" zopakoval. "Asi jsem, paní Idril. Kdyby mi osud neukázal přívětivou tvář, byl bych stokrát někde v bezejmenném hrobě. Annael vždycky říkal, že dítě narozené v Roce Nářků, o slunovratu uprostřed Dlouhé noci, nemůže mít před sebou temnou sudbu, protože všechny stíny už doprovodily jeho zrození a slunce se navrací, aby ho vedlo. Jestli je to jenom trochu pravda... Slibuju, že udělám všechno, co bude v mých silách, abychom dokázali ochránit tvého otce i tvůj lid."

"Narodil ses v zimě?" podivila se Idril, ani nevěděla proč. Nepřipadal jí jako někdo, koho od nejranějšího dětství provází chlad a temnota.

"Tak. Dnes o půlnoci mi bude třiadvacet. A je to právě třináct let, co mi můj pěstoun Annael dal tuhle labuť k desátým narozeninám, aby mne vedla. Pro Východňany, chvála všem Valar, taková cetka neměla žádnou cenu, protože jinak mi pobrali úplně všechno."

"Tuore - mrzí mne, že jsi to neřekl dříve. My, Noldor, možná neoslavujeme zimní slunovrat jako Sindar, ale den početí, nebo narozeniny, jak říkáš, jsou i pro nás slavností. Zatím jsi hostem, ale je jasné, že zůstaneš, budeš jedním z nás - byla by to dobrá příležitost, jak poznat nové přátele."

"Divím se sám sobě, že jsem to řekl vůbec někomu," zamumlal spíš sám pro sebe než pro její uši. "Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal. Vždyť už jsi mi i tak dala to nejdůležitější. Směl bych... mohl bych doufat, že smím za přítelkyni pokládat i tebe?"

"Ovšemže smíš!" Idril ucítila, jak se jí od srdce do těla šíří hřejivý pocit náklonnosti k tomu mladému muži, k tomu cizinci, který pro ni poznenáhlu přestával být cizí. "Už dlouho jsem... s nikým necítila takové spříznění jako s tebou. S nikým jsem si nepřipadala... tak volná, ani s nikým tak ráda nehovořila..."

"Pak tedy dovol i mně, abych ti dal dárek ke dni slunovratu. I když jím Východňané pohrdli, je to můj nejcennější majetek, nejdražší, co mám - ale tvého přátelství si cením víc, princezno." Jeho teplé prsty se znovu sevřely kolem její ruky a uzamkly jí v dlani dřevěnou labuťku.

"To přece nemůžeš," zajíkla se. Nikdy nikdo, napadlo ji, mi nenabídl dar tak vzácný. Ten mladý muž nemá nic, než toto jediné pojítko s minulostí, talisman pro štěstí, symbol toho, že byl milován, a přesto ho dobrovolně dává mně, dívce, kterou před pár dny ještě neznal.

"Mohu darovat všechno, co je mé," usmál se - cítila energii, která z něj vyzařovala, smích v něm, jenž na jeho tváři nebyl vidět, radost, již jí chtěl přenechat spolu se svým dárkem. Narodil se v zimě, ale byl dítětem jara a rodící se naděje. "Své přátelství, svou pomoc, svou důvěru a lásku - tohle je z těch darů to nejmenší, Idril."

"A já to všechno chci dát tobě, můj nový příteli," řekla. Pocit sounáležitosti, jenž se jí rozléval celým tělem i duší, byl docela jiný, než jaký před lety cítila k Tuorovým příbuzným. Jiný, než láska, již chovala v srdci k otci, k pánům Gondolinu, ke všem svým ztraceným příbuzným a přátelům. Ještě nevěděla, co to znamená, ale představa zmrzlých vodotrysků a škraloupu ledu na hladině Královy fontány ji přestávala děsit. Připadalo jí, jako by vzdor všemu noc pomíjela a úsvit se blížil. Aurë entuluva, pomyslela si.

"I na jezírcích a fontánách Gondolinu přistávají každé ráno labutě," připojila druhou ruku k jejich spojeným dlaním a překryla je. "Byla by pro mne čest, kdybys mne zítra mohl doprovodit, abychom jim předali své dary a pozdravili je společně, jako jsi to dělával se svým pěstounem. Moc bych si přála, abychom tím začali něco nového a krásného, z čeho nám všem vzejde naděje."