Kapitán la Fleur
Hlavní postava tohoto příběhu je zároveň tou, o jejíž historické předloze paradoxně dokážu říci docela nejméně. Kapitán francouzské armády z normandského regimentu Pierre la Fleur (křestní jméno v podobě "Peter" se objevuje jen v jediném zápise z jednání apelací, jinak je zajatec vždy jmenován jen příjmením nebo hodností) se v kauze "francouzského" požáru, snad pro nedostatečně dochované prameny, poprvé objevuje až v lednu 1690. Tehdy byl tento důstojník, zřejmě slušně společensky postavený, přivezen do Prahy z Ambergu. Zpětně lze o něm vypátrat jen málo.
Náhodná zpráva v Ordinari Post Zeitungen Evy Polexiny Michálkové líčí setkání jejího "válečného zpravodaje" v Porýní se zoborskými husary, kteří krátce předtím, zřejmě 23. září 1689, v blízkosti pevnosti Philippsburg přiměli ke kapitulaci větší oddíl Francouzů. Velitelem zajaté jednotky byl důstojník, jenž je v novinách označen jako "Mons. De Flour", mimo něj jsou vyjmenováni další zajatí a padlí důstojníci. Podle toho, co sám la Fleur a jeho svědci vypověděli během vyšetřování (a sice, že jeho jednotka přijela 22. září 1689 do pevnosti Philippsburg z Landau a již vzápětí, ještě téhož dne nebo o den později, padla do zajetí), je zřejmé, že se jedná o první zprávu o "našem" muži. Zajatý kavalír se vzápětí dostal do podezření z účasti při francouzské paličské akci v Českém království. Stalo se tak na základě výpovědi jednoho z popravených žhářů, Benoita Dureze. Je tedy zřejmé, že husaři, kteří shodou okolností v létě procházeli požárem poničenou Prahou, jednali podle nějakého přípisu tamních úřadů, snad zatykače, které v této době již byly běžné.
La Fleur byl z Porýní odvezen do Augsburgu, kde se v té době zdržoval císařský dvůr, a odsud někdy začátkem roku 1690 do Prahy. Tam se dostal v druhé polovině ledna. Na základě dohody mezi zemskými úřady a vojenskými veliteli, zejména generálem Kaisersteinem, měl být vězněn v posádkovém "štokhausu", což byla vojenská budova a vězení v Celetné ulici na Starém Městě pražském. (Stála na místě dnešního Peslovského domu, Celetná 16, který patří Karlově univerzitě.) Vyšetřování však mělo probíhat na staroměstské radnici v režii apelačního soudu a náklady věznění hradila Česká komora. O tom, jaký vyšetřovací postup apelační radové zvolili a zda došlo i na útrpné právo, můžeme spekulovat, žádné výslechové protokoly se bohužel nedochovaly. Víme jen, že byl vězeň konfrontován s dosud vězněnými podezřelými (zřejmě Septierem), pražskými hostinskými a dalšími svědky a nikdo z nich jej nepoznal. La Fleur sám opakovaně prohlašoval, že byl do celé záležitosti zatažen omylem a jedná se o shodu jmen. Jmenoval jako svědky muže ze své jednotky - jména některých z nich jsem použila i v románu. Apelace doporučily výpověď mezi válečnými zajatci přezkoumat, ovšem váhaly s realizací z důvodů značné nákladnosti podobné akce. Pobyt francouzského důstojníka v Praze se totiž i tak České komoře dosti prodražoval.
La Fleur se tedy záhy dostal pod silný tlak z více stran - kromě vyšetřovatelů z apelační komise i od svých strážců a posádkového kněze. Vojáci měli rozkaz neponechávat ho v cele ani na okamžik samotného a zřejmě musel čelit neustálým urážkám a výhružkám mučením a popravou. Za těchto okolností důstojník dospěl k závěru, že nemá šanci vyváznout živý, psychicky se zhroutil a 2. dubna, první neděli po Velikonocích, se neúspěšně pokusil o sebevraždu.
Jako nástroj použil jídelní nůž, jehož se mu podařilo zmocnit u oběda. V průběhu večera se mu žádostí o donesení piva podařilo odlákat z cely stráž a způsobil si dvě řezné rány na hrdle, zřejmě dost vážné na to, aby byl jeho život v ohrožení. O celé záležitosti máme podrobnou zprávu posádkového právníka dr. Henrycha Mayera, který byl bezprostředně poté zavolán a dosvědčil, že v době krátce po události byl raněný při vědomí, ale mluvil z cesty.
Sebevražda byla v době 17. století pokládána za velmi vážný zločin a smrtelný hřích, těla úspěšných sebevrahů obvykle odtáhl k pohřbení na neposvěcené půdě nebo ke spálení kat. V tomto případě, kdy byl sebevrah včas zachráněn a přežil, bylo v první řadě potřeba zjistit, zda se pokusil zabít v nepříčetnosti. Jako osoba uznaná za šílence by automaticky nebyl schopen dalšího vyšetřování a soudního řízení, zejména ne tortury, a zároveň by to byla "polehčující" okolnost v záležitosti pokusu o sebevraždu. Apelační soud za tímto účelem jmenoval další vyšetřovací komisi, jejímž předsedou byl apelační rada baron z Engelflüssu, jako referent původního případu v ní zasedal dr. Wolfgang Ebelin a jako lékař byl přizván profesor Jan Antonín Cassini z university (byl to tentýž muž, který o pár let později figuroval jako odborník, dnes bychom řekli "soudní znalec", i v případě vraždy Šimona Abelese - tyto dvě kauzy spolu personálně úzce souvisejí). Zároveň bylo konečně rozhodnuto prošetřit, zda váleční zajatci, které kapitán la Fleur jmenoval jako své svědky, potvrdí jeho alibi, případně budou schopni se vyjádřit k duševnímu stavu svého nadřízeného.
Šetření v Praze a v Porýní proběhlo v jarních měsících roku 1690. Cassiniho komise dospěla k závěru, že vězeň netrpí žádnou duševní chorobou a k pokusu o sebevraždu byl dohnán pod tlakem svého okolí. Také zpráva o výslechu válečných zajatců potvrdila, že je la Fleur podle všeho příčetný. Zároveň jím jmenovaní svědkové i další voják jménem Jean-Pierre Manne potvrdili, že se kapitán v době loňského požáru Prahy zdržoval u jednotky. Manne navíc přišel s neuvěřitelnou historkou, že k omylu došlo záměnou jmen, respektive jejich pravopisu. Popravený žhář Durez údajně vypovídal proti osobě jménem la Fleur, zajatý důstojník se však jmenuje de Flour, což jsou obě častá francouzská příjmení. Radové opatrně přiznávali, že zajatec tvrdil cosi podobného, a připomeňme si, že stejné jméno použily ve zprávě o přestřelce a zajetí důstojníka už o půl roku dříve, tehdy ještě bez souvislosti s paličskou kauzou, i pražské noviny.
Po tomto šetření byl la Fleur definitivně osvobozen. Hejtman Eck z pražské posádky dostal pověření, aby vězně v doprovodu jízdní jednotky generála Haranta odvezl do Chebu, kde ho měl předat pověřencům "Modrého kurfiřta" Maxe Emanuela Bavorského. Z Chebu byl la Fleur jako bavorský válečný zajatec převezen do Ambergu, kde jeho stopa v českých pramenech definitivně končí. O jeho dalších osudech už nemáme zpráv, a poslední, co se objevuje v dokumentech, je dohadování se vojáků, staroměstských a apelací s Českou komorou o peníze za la Fleurův pobyt v posádkové pevnosti a jeho transport na hranice poté, co se Eck s doprovodem vrátil do Prahy.
Pro románové zpracování příběhu, kde je la Fleur zapleten do děje od samého začátku, jsem pro něj musela v první řadě nalézt vhodné rodinné pozadí a motivaci. To vše je čirá fikce, prameny zcela nepodložená. Původ v drobné podnikatelské šlechtě jsem zvolila právě proto, že v době Ludvíka XIV. nastával první rozkvět manufaktur, zejména textilních, pro něž byla armáda vítaným odbytištěm. Je také pravděpodobné, že jako důstojník, "kavalír", byl urozeného původu. Zároveň jsem la Fleurovi přisoudila německou matku a tedy přirozeně bilingvní výchovu, aby se mohl bez vyvolání pozornosti pohybovat po Praze a působit jako Durezův tlumočník a průvodce.
Žádná tiskárna Johanna Hermanna v Ambergu neexistovala, nicméně jistý Hermann působil v druhé polovině 17. století jako tiskař v Mnichově - odsud jsem si vypůjčila la Fleurovo "krycí" příjmení a povolání, mimochodem nesmírně zajímavé.
Komu patřil regiment "de Normandia" a o jaký druh vojska se jednalo, se mi zjistit nepodařilo, je ale celkem pravděpodobné, že šlo o lehkou jízdu nebo dragouny - kapitán byl zajat při výpadu proti spížujícím císařským jednotkám, jaký by jistě nepodnikali pěšáci. Plukovníka Tessého jako velitele a jeho dragouny jako pluk jsem si vybrala vzhledem k propojení hraběte a první vyplenění Heidelbergu na počátku roku 1689 (měl to být údajně on, kdo přikázal uchránit před zkázou co nejvíce měšťanských domů poté, co generál Mélac nařídil vyhodit do vzduchu kurfiřtský zámek a město vypálit). Rovněž jsem od počátku zapojila do děje Manneho jako la Fleurova přítele z dětství - pokud měl na rozdíl od skutečných událostí lhát, potřeboval k tomu silnou osobní motivaci. Zároveň jsem ho přejmenovala z Jean-Pierra na Jean-Baptistu, což bylo prostě motivováno přemírou jiných Petrů mezi Francouzi v románu.
Naproti tomu Manneho za vlasy přitažená historka se záměnou jména jeho velitele mi připadá natolik absurdní, že jsem se vědomě rozhodla ji v textu nepoužít. Nehodlám konec konců věřit každé nepravděpodobné povídačce, kterou si za svou vzal doktor Ebelin a jeho komise.