Klíče a zámky

Marie Sofie Septierová shledává, že má ve svém domě nevítané podnájemníky.

Praha, červen 1689

Klíče a zámky (Sofie Septierová)

Marie Sofie Septierová našla služebnou v spíži vedle kuchyně div ne v slzách, a kdo by se jí při pohledu na tu spoušť divil? Jediným pohledem odhalila paní domu chybějící lahve - kořalku a víno, které si Maxmilian nechal dovézt z Bordeaux krátce před vypuknutím současné vojenské kampaně, tak drahé, že si dovolil načínat je jen při těch nejdůležitějších oslavách a pro nejvýznamnější hosty a partnery. Z háku zmizel veliký kus šunky, který plánovali na nedělní oběd. A k dovršení všeho byla podlaha plná blátivých stop a rozšlapaného jídla, které někomu zřejmě upadlo na zem a neobtěžoval se je zvednout. Když k tomu připočetla střepy v mázhauzu a pach alkoholu po celém přízemí, domýšlela si, co se asi mohlo stát.

"To není moje chyba, fraumutter!" rozvzlykala se holčina naplno, když spatřila svou paní a její výraz. Septierovi ji tak dlouho nedokázali odnaučit, aby je oslovovala, jako by ještě byla v tom zapadákově, odkud pocházela, až to nakonec vzdali. Z tohohle třeštidla nikdo dobrou komornou nevychová, a v kuchyni byla šikovná i tak. "Já jsem to nevzala, a zamkla jsem večer jako vždycky, na mou duši jsem zamkla! A nic jsem neslyšela... Museli přijít v noci, vykrást nás, a já jsem spala hned vedle. Dyť mě mohli zamordovat, mariapanno! Já za to nemůžu..."

Zamkla, jistě, pomyslela si paní Septierová. Zamkla a pověsila klíč na háček vedle dveří do spíže, jak byla zvyklá z domova.

"Já... já doběhnu pro rychtáře nebo pro čtvrtníka..." kousala si služka bledé rtíky.

"Nikam neběhej a hleď uklidit tu spoušť venku," pravila Marie Sofie přísně a rukou mávla směrem k mázhauzu. "Vytři a vyvětrej. Pan Septier za chvilku bude chtít otevřít krám, a co by tomu řekli zákazníci?"

"Ale... Ale... ty škody..."

"To už nechej na mně," zarazila ji paní Sofie. Rychtáře, to tak. To by jim ještě scházelo. Zatímco služebná vyběhla ven do chodby, sama se pustila do úklidu toho nejhoršího dopuštění v kuchyni, aby mohla připravit snídani. Při tom jí hlava pracovala na plné obrátky.

Dveře do domu byly na noc zamčené a zajištěné, tím si byla jista. Tuhle práci by nesvěřila hloupé venkovské holce, sama každý večer prověřovala, zda je všechno v pořádku. Někdo samozřejmě mohl přijít přes dvůr - stačilo by přelézt zeď od sousedů nebo z vedlejší uličky, ale když si byla ráno ulevit, nevšimla si ničeho nepatřičného. Žádné stopy v blátě, okopaná omítka nebo polámané listy rašící zeleniny na ubohém záhonku, který si tady držela. To znamenalo jediné, a sice že představitel městské spravedlnosti je ten poslední, koho by si její manžel ve svém domě přál vidět.

Nechtěla si to připustit, ale nejspíš to musela být pravda. Zase.

Když nesla ranní kaši a mléko na tácu ven z kuchyně, aby prostřela k snídani, na okamžik se zastavila u jedné ze zdí a nahmatala skrytý mechanismus pod táflováním. Na prstech jí ulpěla troška oleje. Panty a zámek byly čerstvě namazané. Zaposlouchala se, ale nezaslechla vůbec nic.

Potřebovala důkaz, aby mohla uhodit na Maxmiliana. Vždyť jí přece slíbil... Slíbil jí, že to bylo naposledy.

Teď, ráno, beztak nebylo dost času. Její manžel už byl oblečený, v rychlosti do sebe naházel jídlo a zmizel. Sari, rozespalý a mrzutý, se pohrabal v kaši tak neochotně, jako by byla otrávená, a pak se odplouhal do schodů k Chavaliovým na svou dopolední hodinu, než pan Pierre odejde za dalšími povinnostmi. Sofie osaměla, neschopná spolknout jediné sousto. Měla by vyrazit na nákupy, aby byla zpátky dřív, než se chlapec vrátí - přinejmenším bude potřeba nahradit zmizelé maso, když už ne to ostatní. Místo toho složila hlavu do dlaní.

Rok co rok, od okamžiku, co se ze slečny Dupontové stala paní Septierovou a přišla do tohoto domu, se stávalo, že u nich někdo přespával. Ne slušní lidé, jako byli Chavaliovi nebo pan Zavari před nimi - nájemníci, o nichž věděli sousedé i čtvrtní hejtman. Ani občasné návštěvy formanů a obchodních partrnerů nepočítala - to bylo normální. Tihle byli mnohem pochybnější: francouzsky mluvící studenti nebo mladíci, kteří se za studenty nejspíš jenom vydávali, kupci, z nichž měla pocit, že tak docela kupci nejsou. Dokonce i tuláci a žebráci - ale také nějací podivní, protože platili poctivou mincí. Zdržovali se ve sklepních místnostech, někteří pár dní, jiní měsíc, s nikým z domu, snad krom jejího manžela, se nestýkali, ven vycházeli po soumraku nebo zadem, přes dvorky. Když se na ně ptala, odbýval ji Max neurčitě a neochotně - nic jí po tom není. Trvalo jí dlouho, hloupé káče, než konečně přišla na to, v čem asi bude jádro věci: bohatství jejího muže nepocházelo jenom z obchodu s luxusním zahraničním tovarem. Maxmilian celá léta prodával bezpečí a informace špiclům francouzského krále.

Naposledy to bylo nejhorší a skončilo to málem katastrofou. Bůh ví, kdo je udal, a možná šlo opravdu jen o náhodu - ale právě před rokem k nim čtvrtní hejtman se svými vojáky vtrhl na nečekanou a hodně nepříjemnou kontrolu. Nechybělo mnoho, a byl by nehlášené návštěvníky v jejich sklepě polapil - a zrovna tehdy to byla dost podezřelá sorta chlapů, které by stěží dokázali vydávat za poctivé obchodní partnery. Spíš vojenští zběhové to byli, ne-li hůř. Jak by se byli všichni obhájili? Tehdy Sofie přiměla manžela ke slibu, že to bylo naposledy, co takové podivné živly přijímá ve svém domě - a rok byl klid. Až doteď.

"Milostpaní, je vám špatně?" zaslechla nad sebou Marie Sofie znepokojený hlas své služebné. Ztěžka zvedla hlavu z rukou a uvědomila si, že musí být křídově bledá. A opravdu měla žaludek jak na vodě. Stěží se stačila zvednout a doběhnout k umyvadlu pod oknem, než se jí docela obrátil naruby. Mnoho jí to neulevilo. Nohy měla najednou jako z vosku.

Holka projevila nečekanou duchapřítomnost: podepřela ji, odvedla ke křeslu, donesla hrnek vody a studený obklad na čelo.

"To asi miminko vás tak zlobí," pronesla s jistotou. "Doma jsem u svých sester vždycky hned poznala, že jsou samodruhé. Chtěla jsem být babicí bábou, ale rodiče mě poslali do služby sem do Prahy."

Paní Septierová malátně zvedla hlavu a už se chystala říci, že se jí asi jen udělalo nevolno, protože nesnídala, když si uvědomila, že služka může mít pravdu. Kdy naposledy krvácela? Od narození posledního dítěte, chlapečka, který umřel docela maličký, uplynuly už tři roky a ona si začínala myslet, že je po druhém porodu neplodná, měsíčky se jí dostavovaly zřídka a nepravidelně, takže ji ani nenapadlo přemýšlet o těhotenství, ale... Nu ano, možné by to bylo. Vlastně docela pravděpodobné. Na druhou stranu, doteď žádné potíže nepociťovala, takže tu přeci jen mohla pracovat jen její vyděšená mysl.

Přesvědčila by perspektiva budoucího děťátka Maxmiliana, aby zanechal svého riskantního podnikání?

Sotva. Natolik už ho znala.

"Nemyslím, že bych byla samodruhá," řekla Sofie nahlas. "Nejspíš jsem včera něco špatného snědla. Půjdu si na chvilku lehnout, a ty dojdi na trh a k řezníkovi místo mne. Vezmi s sebou Sariho, vrátí se co nevidět."

Služebná potřásla hlavou a paní Septierové připadalo, že je v tom pohybu víc shovívavého soucitu než pokorného souhlasu. Bylo to gesto někoho, kdo ví lépe, jak se věci mají. Nehádala se. Na těžkých nohou se odvlekla do ložnice, oblečená vklouzla na lůžko a zatáhla závěsy kolem sebe. Ať už byla nemocná nebo těhotná, v téhle chvíli jí ani jedna z těch možností na klidu duše nepřidala.

Trhaně pospávala celé dopoledne a větší část odpoledne. Žaludek se trochu uklidnil, ale vzápětí jí bolest sevřela spánky. Ne, tohle nebylo těhotenství. Onemocněla, nemůže být jinak. Když krátce před večeří přeci jenom na chvíli vstala, byla slabá jako moucha a věděla najisto, že na hádku s Maxmilianem nemá dost vůle. A navíc jí chyběly důkazy, že manžel zapomněl na svůj slib. Musí počkat, musí mít jistotu.

Čekala. Silné nevolnosti a bolesti hlavy se vracely celé tři dny, a když se jí konečně udělalo lépe, dům jí připadal tak tichý a klidný, že málem samu sebe přesvědčila, že se jí to všechno jenom zdálo. Bydlel tu vůbec někdo? Nemohli je přeci jenom navštívit nějací pobertové, kteří si hlouběji do domu netroufli a brali jen, co našli v dobře přístupné kuchyni? Vlastně v to celým srdcem doufala.

A ještě více chtěla té nepravděpodobné možnosti věřit, když se jí nevolnosti, třebaže o dost slabší, zase vrátily, a ona se dopočítala, že přeci jenom musí chodit s outěžkem. Služka, hloupá venkovská husička, to poznala rychleji a spolehlivěji než ona sama.

Bylo to téhož večera, co se ujistila o svém těhotenství, kdy zároveň získala důkaz Maxovy věrolomnosti.

Podvečerní práce kolem domu vykonávala jako obyčejně osobně, nyní, po nezvané návštěvě v kuchyni, ještě pečlivěji než kdy předtím. Ujistila se, že je branka ze dvorku do uličky zavřená a klíč v zámku. Zahnala drůbež do kurníku a naposledy pohledem zkontrolovala, zda někde nezůstalo zapomenuté vajíčko. V rychlém jarním soumraku ještě přehlédla dvůr, zkontrolovala, jak je služka daleko s přípravou večeře a vydala se zamknout hlavní vrata. Bylo pozdě; do krámu už dnes nikdo nepřijde a nevěděla ani o tom, že by byl kdokoliv z domu ještě venku. Koneckonců, Chavaliovi měli vlastní klíče.

Když otáčela tím svým, všimla si, že jsou dveře obchodu vedoucí do dolního mázhauzu otevřené a za nimi se svítí. Na tom by nebylo nic zvláštního, Maxmilian často ještě před večeří, když už propustil pomocníky domů, pracoval na účtech či objednávkách nebo poklízel roztahané zboží. Teď však zaslechla zevnitř tlumené hlasy. Možná tady omylem zamkla pozdního klienta. Než se však rozmyslela, zda znovu otevřít a vrátit se později, uvědomila si, co vlastně slyší.

Byla to rychlá francouzština, hladká a bez jakohokoliv cizího přízvuku. A rozhodně ten hlas neznala.

S bušícím srdcem se připlížila blíž, dbajíc, aby její střevíce ani jednou neklaply o kamennou dlažbu.

"A můj bratr?" Mluvil cizinec, vysoký muž přibližně jejího věku, jak si všimla, když se ocitla v šeru za dveřmi a nahlédla do místnosti. "Jak jste narazil na něho, když sám do Francie nejezdíte?"

"To bylo ve čtyřiaosmdesátém roce, v Mnichově," podle tónu řeči jí Maxmilian připadal v dobrém rozpoložení, jako by si povídal s přítelem. "U jednoho známého jsem se tam víceméně náhodou setkal s agentem vašeho bratra, starším člověkem..."

"Panem Mercierem?"

"Tím. Měl s mým partnerem jednání krátce přede mnou, přišel jsem dřív, takže jsme se sešli u něj v obchodě. Když jsem viděl vzorky látek z vaší manufaktury... luxusní a za rozumnou cenu - nu, řekněme, že jsem se rozhodl chopit příležitosti. Podobné zboží sem do Prahy v té době nikdo nedovážel a odbyt jsem našel slušný. Pan Mercier mne seznámil s vaším bratrem, byli v té době v Bavorsku spolu. To byly dobré časy pro obchod, jaké našinec potřebuje. Dneska... darmo mluvit. A kdo ví, jak dlouho ta zatrachtilá válka potrvá." Maxmilian se pohnul, dolil jim oběma číše. "I když vás jako vojáka to asi netrápí, viďte? Spíš je to pro vás příležitost."

"Nu, Septiere..." návštěvník zůstal s rukou držící pohár pozvednutou, jako by hledal slova. "Příležitost to pro mne možná je, ale radost z toho nemám. Také byste na mém místě neměl, kdybyste viděl to, co já."

"Tady jste od linie bojů daleko."

"Každý máme své úkoly. A pro vás, jak jsem pochopil, ten náš není nic nového."

Max se zvedl, přešel místností, a Marie Sofie v mázhauzu ucouvla, aby se ukryla do stínu.

"Možná není, ale přiznávám, že ti vaši lidé jsou... Bojím se problémů, pane la Fleure, když ne s úřady, tak s tím, co ti vaši vojáci natropí tady. A s jakými důsledky. Slíbil jste mi, že to bude nanejvýš na dva týdny..."

"Určitě to nebude o moc déle. Kdyby to bylo jenom na mně... Zahálení je pro takovéhle převerbovance horší než mor. Ale teď je to otázka jen pár dní, než odsud zmizí. Zeptám se Dureze."

"Zeptejte se. Myslím, že pan Chavali už o nich ví, a nelíbí se mu to. Neřekl mi sice nic, ale dívá se na mne..."

"Nemůže nás udat?"

Max potřásl hlavou v zamítavém gestu.

"Všichni sloužíme našemu králi. Už v osmdesátém roce se tady povídalo, hlavně mezi hloupými sedláky, to je pravda, že by Jeho Veličenstvo rádo posadilo dauphina na český trůn. Teď jsou Habsburkové mnohem silnější než tehdy, když se jim tak začalo dařit ve válce s Turkem na východě. Jestli císař ještě prosadí volbu svého syna římským králem... Ne, je dobře, že se Jeho Veličenstvo zajímá o Prahu. Moc dobře. Nebylo by na škodu císaři trochu srazit hřebínek."

"Copak vy jste se nenarodil už tady?"

"Ano, ale o to nejsem méně francouzským poddaným! Nu, možná ne formálně, ale přesto bych rád viděl původní vlast své rodiny v plném lesku."

Marie Sofie Septierová v mázhauzu stiskla rty do tenké čárky. Takže se nemýlila, v jenom ani v druhém. Její manžel opravdu dělal prostředníka francouzským špionům, přijímaje za to odměny (a věřila by, že právě ty, spíš než vlastenecké city, byly toho příčinou). A také porušil bez rozpaků slovo, které jí dal. Už slyšela dost. Nerozhodná, zda má vstoupit a manžela okamžitě konfrontovat, nebo počkat, až ten cizí člověk zmizí, ať už do jejich sklepa nebo jinam, udělala nejistý krok vzad a klopýtla. Podpatek její boty ostře uhodil do kamenného dláždění.

Dveře z Maxmilianova krámu se otevřely vzápětí.

"Sofie!" Nebyl překvapený, ale jasně viděla zlost v jeho tváři. "Co tady děláš?"

"To, co každý večer," odsekla, rozhodnutá tentokrát se nedat zastrašit. Byla přece jeho manželka, ne nezdárná dcera nebo bezprávná služebná. Její otec matce takovéhle věci říkal - či říkal by, pokud by se pod jejich střechou něco podobného odehrávalo. Nelhal by jí do očí. "Zamykám dveře. Nemohla jsem vědět, že tu máme návštěvu, nezmínil ses mi."

Cizinec vstal od stolu, zůstal za Maxmilianovými zády, zjevně v rozpacích.

"Možná by bylo lepší, kdybys zamykání nechávala na mně," řekl její manžel chladně. "Někdy je potřeba dostat se v noci z domu nebo do něj."

"Máš své klíče," opáčila vzdorovitě.

"Sofie," řekl ostře, "promluvíme si později. Teď na to není vhodná chvíle."

"A kdy bude?" Byla připravená pohádat se nebo rozplakat. Nebo obojí. Ale ne se nechat odbýt, tentokrát ne. I kdyby to mělo proběhnout před nezvaným návštěvníkem...

A ten už se stahoval, nechtěl být svědkem manželské pře. Protáhl se kolem svého hostitele do mázhauzu.

"Pane Septiere, asi bude lepší, když se vzdálím. Jistě máte i jiné věci na práci než mne, a já také."

Maxmilian, pořád ještě v ráži, se zamračil, nejspíš rozezlený na ni i na něho.

"To je moje paní manželka," řekl neochotně. "Počká, jestli ji požádám."

"Není třeba. Omluvte mě, prosím, půjdu ještě ven. Paní Septierová," uklonil se jí krátce a zdvořile, na hlavu nasadil klobouk a zamířil do dvora, zřejmě aby odešel zadními vrátky - těmi, v jejichž zámku nechávala klíč. V tichu večera slyšela, jak jeho boty venku čvachtají v blátě, jak krátce zaskřípěly panty, jak dvířka zaklapla. Na okamžik se rozhostilo dusné ticho.

"Něco jsi mi slíbil, Maxi," pocítila, jak se jí do očí derou slzy, a přikousla si spodní ret, aby je zadržela. "Slíbil jsi, že už to neuděláš. Že ti lidé, kteří u nás bydleli loni na jaře, byli poslední. Kdyby na to přišel čtvrtní hejtman..."

"Sofie," zopakoval její jméno potřetí a ještě chladněji než předtím. "O nic nejde. Copak to nechápeš? Země je ve válce, obchod vázne a my peníze potřebujeme. Oni platí, a ne málo. Nic nám nehrozí, nemusíš se starat. Kdyby nás přistihl čtvrtník, něco si vymyslím. Třeba že právě přišli a chtěl jsem je ohlásit. Většina z nich ani nejsou Francouzi, a ti dva, co ano, se mezi nimi ztratí."

"Copak nechápeš, že mám strach? Vždyť máme dítě... děti! Jsem zase těhotná..."

Nedal najevo žádnou radost z té zprávy, spíš se ještě více zatvrdil.

"O to víc by sis měla vážit toho, co dělám. Dělám to pro naši rodinu - a nejspíš jsi sama slyšela, že za pár dní bude většina těch lidí pryč a víckrát je neuvidíme. Kvůli tvé pošetilosti neodmítnu pomoc krajanům, kteří ji potřebují. A ještě něco..." Udělal dva kroky vpřed a vzal jí z neodporující ruky klíč od hlavního vchodu, který celou dobu bezmyšlenkovitě svírala. "...Nezamykej na noc. Jsem raději, když chodí ven za tmy, než aby nám po jednom courali do domu, když je všichni mohou vidět."

"A ty škody, co nám tu nadělají, budeš mlčky přecházet?!" vytkla mu ostře.

"Vím o tom, co se stalo. Pan la Fleur mi všechno vynahradil víc než štědře, i s omluvou," řekl pravý opak toho, co slyšela při jeho rozhovoru s návštěvníkem - před chvílí vyjadřoval obavy, a teď najednou zářil sebejistotou. "Nestarej se, Sofie, o věci, kterým nerozumíš, buď tak laskava. Hleď si domácnosti a chlapce... Dětí," opravil se jako předtím ona. S tím se otočil zády k ní, patou přibouchl dveře krámu a vyrazil po schodech nahoru, aniž by se na ni ohlédl.