Hořlavé vesnice

Do apelačního soudu přicházejí první zprávy o množících se požárech na venkově - a Václav Rosa dojde k pozoruhodnému odhalení.

Praha, červen 1689

Hořlavé vesnice (Kašpar Kupec)

V české registratuře bylo ticho, rušené jen tu a tam zaškrábáním hrotu pera o papír a zašustěním obracené stránky. Na místnost lehaly dlouhé stíny, jak se slunce za oknem sklánělo k západu. Písaři a registrátor už odešli domů. Kupec by byl udělal totéž, ale zůstával ze zvědavosti; roztržitě pročítal čistopisy připravené na zítra k vypravení a poočku pozoroval apelačního radu skloněného nad registry.

Václav Rosa systematicky probíral zápis po zápisu, to bylo vidět. Co chvíli naškrábal rychlou poznámku na kus makulatury, zvedl oči k podrobné mapě království vyvěšené na zdi proti stolu, který si pro sebe po odchodu písařů zabral, a zase se zamračeně ponořil do tlusté knihy se záznamy o přijatých podáních.

"Co to vlastně děláte?" nevydržel konečně apelační sekretář a přestal předstírat zájem o hromádku spisů. Tohle podivné počínání jistě nebylo v rámci Rosových obvyklých služebních povinností. Už jen to, že na sebe jeho starší přítel bere dobrovolně až příliš mnoho práce navíc zrovna teď, kdy se sotva stačil vzpamatovat ze svých nedávných zdravotních problémů, dělalo Kupcovi starosti.

"Hořín," prohlásil Rosa místo odpovědi, "Hořovice, Ždírec, Požáry. Hořice. Podívejte se sám. Někdo si s námi hraje krutou hru, a čeká, jestli ji prohlédneme."

"Co je to za místa?"

"Obce, o nichž máme zprávy, že mezi koncem dubna a dneškem úplně nebo zčásti vyhořely. Nějakou osvícenou duši na místodržitelství napadlo, že by panství mohla zprávy o ohních posílat rovnou apelacím, když se ty případy začaly podezřele množit. A tu máme výsledky. Až příliš mnoho vesnic s hořlavými názvy na to, aby to byla jenom náhoda. Mimo jiné ovšem, a ani těch nebylo málo."

"Žertujete," Kupec přešel místností a sklonil se nad registry. "Kdo by byl tak hloupý..."

"Nebo tak drzý. Spis o požáru majrhofu v Hoříně u Mělníka mám od pondělka na stole a nebyla to jediná ves na panství a v okolí, kde vypukl v posledních týdnech oheň. Vždycky je to stejné - jde o panské dvory, velké statky, někdy celou vesnici. I městečka, jak můžete vidět. Hořet skoro všude začalo v první polovině noci. A zvěstí o dalších požárech je plná Praha. Copak jste nic neslyšel?"

Kupec musel připustit, že slyšel, byť těm řečem nepřikládal velkou váhu. Na Moravě, odkud pocházel, bylo žvanění o Turcích a jejich podvratných akcích, včetně vysílání žhářů, na denním pořádku, a stávalo se, že nešlo jen o pověsti. Po pádu Nových Zámků před pětadvaceti lety se janičářské oddíly velmi nepříjemně přiblížily i Kašparovým rodným Holasicím a on se tehdy v relativním bezpečí jezuitského gymnasia v Brně denně modlil za záchranu rodičů, sester a všech příbuzných a známých, na které se každou chvílí mohly přivalit hrůzy války. Rajhradskému panství se katastrofa nakonec vyhnula, byť hodně těsně, ale jiná, téměř sousední, neminula. Před šesti lety to bylo podobné - rychlé zásobovací oddíly nepřítele pronikaly od Vídně na Moravu, pobraly a spálily, co se dalo, a drobné záškodnické skupinky se odvažovaly až hluboko do nitra země. Ale tady, v Čechách, a navíc v době, kdy byli Turci nuceni ustupovat každým dnem dál k jihovýchodu...

"Tohle není dílo jednoho člověka nebo jedné bandy," pokračoval Rosa, aniž by dál čekal na Kupcovu nepřicházející odpověď. "Podívejte se na ty vzdálenosti a data. Je sucho, za jiných okolností bych možná vsázel na náhody. Ale tohle už je přeci jenom příliš."

Kupec se opřel dlaněmi o stolní desku nad hromádkou poznámek a udělal, k čemu jej apelační rada vyzval. Když si představil ty rudé body na vyvěšené mapě, lehce ho zamrazilo. Vypálená místa se táhla širokým severním pásem kolem Prahy, od Berounska přes Mělnicko a úrodnou labskou rovinou směrem k Hradci Králové. Opravdu příliš nápadné, než aby mohlo jít o neštěstí vzniklá ze suchého počasí, a opravdu příliš daleko od sebe na práci jednoho šílence. Tohle muselo mít na svědomí několik skupin, a nejspíš vzájemně kooperujících.

"Povíte to panu apelačnímu prezidentovi?" zeptal se, stále ještě trochu vyvedený z míry.

Václav Rosa se s povzdechem opřel v křesle, natáhl svoje dlouhé nohy pod stolní desku a na okamžik zavřel oči.

"Přednesu svoje podezření na nejbližším zasedání," přikývl. "Ale, víte, příliš si od toho v téhle chvíli neslibuji. Pověsti o záškodnících, co se potulují krajem převlečení za žebráky, vojáky, tovaryše nebo mnichy, se šíří v posledních letech neustále, takže už jim nikdo ani pořádně nevěnuje pozornost. Ať si místodržící vydávají nařízení proti tulákům, jaká chtějí. Dokud se někde někomu nepodaří skutečně dopadnout nějakého lotra při činu, jsou to všechno jenom spekulace. Anebo," zvedl hlavu s pochmurným úsměvem, "dokud se nepřihodí něco opravdu vážného."

"Jako třeba...?"

"Požár nějakého velkého královského města a pár mrtvých by mohlo pomoci, abychom konečně otevřeli oči a začali brát tu hrozbu vážně. Jenomže, víte, to už by také mohlo být pozdě."